S kategorickými soudy o atentátu na Fica je lepší počkat, říká šéfredaktor Echo24 Balšínek

Rozhovor s Daliborem Balšínkem

Dobrý den, vítám vás v Prostoru pro dva. Dnešní host je host speciální a výjimečný. Je to Dalibor Balšínek, šéfredaktor Týdeníku Echo a webu Echo24.

Dobrý den.

Nebudeme vůbec předstírat vykání, protože my se potkáváme v médiích přes 30 let.

Je to přesně tak. Ty jsi byl u mých začátků.

Ano, známe se od začátku 90. let ještě z Opavy z týdeníku Region. Ale nelze začít jinak než tím, co se stalo na Slovensku. Dalibore, já se tě zeptám jako člověka, který řídí médium: Ve chvíli, kdy se stane taková mimořádná věc, jako byl atentát na Roberta Fica, co je první emoce? Jak reaguješ na tento typ událostí?

Nechci používat to silné expresivní slovo “šok”, takže řeknu, že jsem tím byl překvapený. Ta reakce pak je okamžitě zjišťovat, co se stalo a zkusit najít někoho, kdo by o tom mohl vědět. My jsme měli to štěstí, že máme v terénu fotografa Michala Čížka, který nám dal od slovenských fotografů vědět, co se stalo - že byl spáchán atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. A tak díky Michalovi jsme to měli v České republice jako první. Kdyby se to stalo třeba před patnácti nebo dvaceti lety lety, tak bych tam okamžitě někoho poslal. O tom to ale dnes už tolik není, což je dáno i tím, že se obrovsky změnila technologie, okamžitě jsou k dispozici videa a vždycky se najde někdo, kdo tu událost zachytí. V případě toho atentátu se okamžitě objevila videa, spoustu lidí to mělo natočené na mobilním telefonu. Asi nejlepší záběry měla regionální televize z Previdzy. Takže když se něco zase takového děje, tak se okamžitě zburcují lidé, kteří by o tom mohli vědět. My máme na Slovensko poměrně úzké vazby, spolupracujeme s deníkem Štandard od jeho vzniku. Navíc můj dlouholetý kamarád Vladimir Mužík řídí Mafru Slovakia a často informuje o dění na politické a mediální scéně na Slovensku. Takže my jsme docela dobře vybaveni tím, koho se můžeme zeptat. Myslím, že kolegové to zpravodajství zvládli velmi dobře, přičemž u Slovenska si člověk fakt musí dávat extrémní pozor, jaké médium to píše.

To u nás také.

Tam je to ještě horší. Ta polarizace, napětí a emoce mezi politiky, opozičními médii a řekněme liberálními médii a současnou vládou tam jsou mimořádné. Ty vztahy jsou mimořádně špatné. Až tak, že nejsou schopni se spolu bavit. Po svých zkušenostech se ale k takovým věcem vůbec nevyjadřuji, nic netweetuji, protože ten kontext se nakonec vždy ukáže trošku jiný. Dnešní doba vyžaduje nějakou rychlou reakci, ale ta rychlá reakce bývá hloupá, to se děje často i politikům.

Když jsem sledoval zpravodajství slovenských televizí, tak jsem se díval na tiskovky ministra vnitra a vedení Slovenské národní strany, kde velmi výrazně zaznělo obviňování médií - a to těch liberálních nebo těch spojovaných s dnešní opozicí. Máš obavy z toho, že se to může přelít i k nám? Může to mít nějaký vliv i na naše média?

Nemyslím si, že nějak výrazně, ale sledoval jsem částečně zpravodajství ČT a už u toho výběru respondentů ze Slovenska byla jasně cítit nějaká zaujatost. Myslím, že tam byl třeba pedagog z nějaké slovenské univerzity, který říkal teda, že je mu líto, že na něj stříleli, ale doufejme, že si to Fico vezme jako ponaučení, že to bude pro něj takový šok, že se změní. To mi přijde absolutně nepatřičné a ukazuje to, jak hluboké rozpory mezi těmi lidmi jsou. Určitě dříve nebo později přijde srovnávání s tou neuvěřitelnou, tragickou a šílenou vraždou novináře Kuciaka. Tam je to hrozně zajímavá paralela, kdy progresivní nebo liberální slovenská média měla jasno, že je za to zodpovědný Robert Fico. Jeho vláda dokonce kvůli té vraždě nakonec padla. Nikdy se ale přímá vazba neprokázala. Teď tedy bude zajímavé sledovat do jaké souvislosti se bude dávat tento atentát. Komentář Martina Weisse, který u nás vyšel ve čtvrtek, popisuje, že takové události se dějí i jinde ve světě. Staly se v Holandsku, v Japonsku a vždycky to byl nějaký psychicky nemocný šílenec. Takoví lidé ve společnosti prostě jsou. Co se bude také určitě analyzovat je to, co se zdá jako velmi amatérský zásah a postup ochranky slovenského premiéra. Přiznávají to už i čeští a slovenští bezpečnostní experti. Ta událost se bude dávat do politické souvislosti, do souvislosti se společenskou atmosférou, ale myslím si, že ta souvislost tam není v žádném případě přímá. V každé společnosti, v české, slovenské, japonské, nizozemské, jsou prostě psychicky nemocní lidé. A něčemu takovému lze zabránit lepší ochrankou, ale nikdy nelze takovou událost vyloučit.

V těch reakcích cítím takovou emoci, která mi není úplně příjemná, a to sice názor, že Fico “zasel vítr sklízí bouři”. To mi přijde nebezpečné. Jak se na to díváš ty?

Já čím dál tím víc přijímám ten fakt, že na sociálních sítích, kromě profesionálů, politiků, novinářů a veřejně činných osobností, vystupují nějaká tři až čtyři procenta lidí, kteří vlastně vytváří tu negativní atmosféru. Jsou to také jistým způsobem neukojení psychopati, nevyrovnaní lidé, kteří nejsou schopni přijmout nějakou společenskou realitu. A to je případ především sociální sítě Twitter X, která se zvrhla v naprostý kanál takových emocí. Jsou tam samozřejmě důležitá politická prohlášení, ale Twitter X se stal něčím, čím byl Facebook před nějakými osmi nebo deseti lety. A najednou ten Facebook začíná být přijatelnější než ten Twitter. Sociální sítě je kapitola sama pro sebe, je to obrovské téma. Já si myslím, že první a základní věc je deanonymizace účtů, aby lidé vystupovali pod svým jménem. Přijde mi to nejméně invazivní regulatorní opatření, protože když někdo něco tvrdí, tak si za tím musí stát.

Já to mám zjednodušené v tom, že říkám, že na Facebooku jsou dnes hodní lidé.

Nastal takový paradox. Za prvního funkčního období Miloše Zemana byl ten běs na Facebooku.

Vy jste hodně názorové médium, máte spoustu chytrých a poučených lidí, na jejichž rozbor atentátu se čeká. A tištěné Echo vyjde příští týden…

Vychází každý čtvrtek.

Co se k takové události dá s tímto předstihem připravit tak, aby to bylo čtenářsky atraktivní a mělo to relevanci? To musíš vědět dopředu před závěrkou, že?

Stalo se to pro nás v dobrém čase. To je sice cynická odpověď, ale tam se nějaký ten cynismus novinářů musí projevit. Průšvih by byl, kdyby se to stalo třeba v neděli, uzávěrku totiž máme v pondělí. Kdyby to tak bylo, tak bychom měli těžko co říct, protože vývoj události nějaký bude. Ale takto budeme mít dost času třeba i vědět víc z pozadí a co se kolem toho všeho dělo. Když jsem viděl záznam z nějakého prvního výslechu nebo vyjádření toho pachatele na chodbě policejní budovy, tak mi to okamžitě připomnělo tu situaci, co bylo po střelbě v nákupním středisku v Moskvě.

Není úplně civilizované pouštět taková videa z chodby.

No a to jsem si říkal “sakra, tohle není dobře”, že tam jedou ty emoce a že pojede obrovská propaganda jedné i druhé strany. Ale pozitivně mě překvapilo, že slovenský ministr vnitra vystupoval velmi civilizovaně, kultivovaně a krotil emoce z obou stran. Vše nasvědčuje tomu, že to byl jednoznačně nějaký vyšinutý, psychicky nemocný jedinec. Nebylo to nic organizovaného a nemá to nic společného se stranou Progresívne Slovensko.

Češi mají tendenci Slovensko sledovat, komentovat a bohužel to dělají i někteří naši vrcholní politici. Ministryně obrany Jana Černochová dříve řekla, že když vyhraje Fico, tak máme Putina na hranicích a podobně. Proč máme tendenci se k tomu pořád vyjadřovat a říkat jim, co je a co není správné?

Já si myslím, že to je záležitost jenom určitého typu politiků. Třeba Petr Fiala do toho nijak neingeroval. Byl to především prezident Petr Pavel a pak někteří nepříliš bystří politici, kteří jednají emocionálně, protože nemají dostatek racionálna – třeba právě paní ministryně, kterou jsi zmínil. Já jsem se narodil v Československu, takže můj vztah k Slovensku je jiný, mám to tam rád. Ty výroky, ta ingerence do vnitřní slovenské politiky je skutečně záležitost typu politiků, kteří mají představu, že mají neustále někoho vychovávat, poučovat a vyzývat je, aby zastávali správné postoje. Naštěstí to říkají tak hloupě propagandisticky, že jsou směšní a že to ani ta slovenská reprezentace nebere vážně. A je to jiné, než když Václav Havel poučoval Slováky v devadesátých letech. Tam byl dokonce napaden na jedné demonstraci. Václav Havel v rámci svého mírového tažení nechal zavřít všechny vojenské továrny na Slovensku, které zaměstnávaly velké množství lidí. A tam ta emoce byla spojená s tím, že dal na oltář světové politiky slovenský zbrojní průmysl.

Echo nedávno oslavilo deset let. V době kdy začala éra Andreje Babiše a koupil část médií, tak vy jste odešli a založili ho. Mám pocit, že žiji v nějakém paradoxu a že dnes mám o svobodu slova větší obavy, než když vládl Andrej Babiš. Cítím to dobře?

Cítíme to oba stejně. Já si myslím, že bych se před těmi deseti lety bál o svobodu slova. My jsme prostě nechtěli pracovat pro člověka, který měl nějakou pověst v byznysu a my jsme ji dobře znali. Znali ji i ti, kteří tam třeba nastoupili jako šéfredaktoři a kteří se byznysovou kariérou Babiše zabývali před jeho vstupem do politiky. Ale ten motiv byl jednoduchý. My jsme generace devadesátých let, kdy byla média striktně oddělena od politických stran. A my jsme si vůbec nedovedli představit, že bychom měli pracovat pro majitele politické strany, který zároveň je vlastníkem média. Tam šlo o tuhle věci. V žádném případě jsem si nepřipadal jako bojovník za svobodu slova. Ale viděl jsem tam obrovské riziko, že bychom ztratili kredit ve všem, co bychom psali, protože nás přece vlastní Andrej Babiš. Ale tam si můžeme klidně dát jiné jméno jakéhokoliv politika. Tam šlo o princip a pravidla, která se mají dodržovat. A to, že média mají být oddělená od politické moci. Média mají kontrolní funkci ve společnosti. Je to pilíř a hlídací pes demokracie. Takovou roli mívala. Ona tu roli čím dál tím víc ztrácí pod tlakem sociálních sítí, ale především pod ekonomickým tlakem. A nemají dostatek peněz na to, aby měla dostatečný počet kvalitních novinářů. To je prostě vidět. Co se potom týče dneška, tak s těmi opatřeními, které přichází především z Evropské unie přichází i Digital Media Act, kdy se přenáší odpovědnost za šíření informací na nějaké podivné neziskovky. To skutečně považuji za vrcholný alibismus ze strany státu, kdy se vzdává zodpovědnosti. Přece součástí demokratické společnosti je nezávislá justice, která jediná má rozhodovat o tom, jestli dochází k porušení zákona nebo ne. I v rámci vyjadřování se. A ten přesun na krajně podezřelé, netransparentní, ideologické, aktivistické neziskovky mi přijde mnohem nebezpečnější než Andrej Babiš. To, co připravuje Evropská unie, to má ta média zničit a má skutečně omezovat svobodu.

Těch nebezpečí nebo rizik jsem viděl mnoho poté, co se vlády chopil Petr Fiala. Ta vyplývala z toho, že je to pětikoaliční vláda, takže je to vláda plná kompromisů, ale nečekal jsem, že se budu bát o svobodu slova.

Shodou okolností máme nyní na titulní straně téma “Přichází nový socialismus vlády Petra Fialy” a je to fakt problém. Jeho vláda činí všechno proti tomu, k čemu se Fiala zavázal v programovém prohlášení, kde hájil méně státu a více svobod pro občana. Teď jsme svědky toho, kdy stát znovu zestátňuje to, co kdysi privatizoval, tedy plynovody. Stát koupil benzinové pumpy. Stát zvažuje zavedení státního developera. Ministerstvo práce a sociálních věcí může prolamovat bankovní tajemství. Vláda zvyšuje daně, což udělala u všech přestože slibovala, že je zvyšovat nebude. Tohle vytýkám Petru Fialovi a jeho vládě. V případě toho omezování svobody slova si myslím, že Petr Fiala se stává trochu obětí svých koaličních partnerů. On skutečně nejde do žádných konfliktů a jde mu o nějaký výsledek. Ale jsem zase schopen dekódovat, že Petr Fiala se zasloužil o to - přičemž to udělal tak, aby to nebylo na něj - aby se nestalo manželství pro všechny. Já sice nikdy nerozporoval, že by měly být zrovnoprávněny jakékoliv partnerské svazky, ale tvrdím, že manželství je skutečně svazek muže a ženy.

Na tomto extremismu se shodneme. (smích)

Ano, naši levicoví přátelé nás nazývají jako krajně pravicové za to, že si myslíš, že rodina je základ státu. A v případě toho vládního zmocněnce, tak to vlastně vyšumělo. Hrozilo se tím, ale v zásadě k reálnému naplnění těch obav nedošlo. Jestli odněkud takové hrozby přichází, tak je to paradoxně od paní Věry Jourové a přichází to z Bruselu, z Evropské komise. A tomu se musíme podřídit. Málokdo si uvědomuje, že vlastně všechny země Evropské unie přišly o svoji národní suverenitu, protože jakýkoliv zákon, který se přijme v Evropském parlamentu, musí všechny členské země implementovat, ať se jim to líbí nebo ne.

Ta nová legislativa ohledně médií má hlavní motiv, který prozradila paní eurokomisařka Jourová. Ona říká, že chce podpořit “mediální rodinná stříbra”, což má národní podtext a ta podpora bude ekonomická, dotacemi… To se nás asi týkat nebude.

Já jsem hrdý na to, že Echo nikdy nepřijalo žádnou dotaci a nikdy jsme o žádnou dotaci na nic nežádali. Ale samozřejmě, to, co je ten záměr Evropské unie ve vztahu k veřejnoprávním médiím, tak to je v podstatě snaha vytvořit státní média. To s veřejnoprávnosti nemá nic společného. Ta státní média budou výrazně podporována proti všem ostatním, čímž budou regulovat svobodu projevu a budou z nich vycházet jen ty správné informace.

Málokdo si uvědomuje, že média jsou normální byznys. My musíme prodávat, my musíme oslovovat čtenáře a tady vznikne nějaká skupina médií, která tento problém mít nebude. Myslím si, že se ta podpora rozšíří nejen na veřejnoprávní média. Bude selektivní a trh bude pokřiven.

To je obdobný model jako byl v Maďarsku. Akorát, že je to pro tu druhou partu.

Já teď narazil na novou petici, kterou podepsal například Tomáš Halík. Já ji chápu jako petici za zavedení cenzury. Vyzývá stát, aby nás chránil před agenty cizích mocností, kteří ovlivňují média a podobně. Jak na to reagovat?

Mě to překvapilo. Jsou to lidé, kteří mají zkušenost s časem nesvobody. Mám trochu větší pochopení pro mladší generaci, která se narodila a která žila po roce 1989. Ta s tou svobodou hazarduje mnohem snadněji, především proto, že si nedovede představit, co to je, žít v nesvobodě. Proto se dobrovolně vzdávají svých práv, ale přijde čas, kdy jim to začne vadit. Ale u těchto lidí mě to překvapuje. Vlastně se zpronevěřují všemu tomu, co dopusod hlásali o svobodě projevu, o moralitní demokracii. Přitom je to boj s nějakým vnitřním nepřítelem, který prakticky neexistuje. Nějaká podpora Ruské federace nebo ruského režimu existuje, ale je nicotná. Deset, patnáct procent a nijak se nezvyšuje. Celá česká společnost je negativně nastavená vůči Rusku. Co se týče těch lidí, je to jen snaha na sebe upozornit, získat pozornost a laciné moralistní body. A já doufám, že ta petice, jako všechny předchozí, zapadne.

Ohledně toho generačního rozdílu, jak ho chápeš ve vztahu k médiím? Je problém najít kvalitní novináře, kteří opravdu ctí to novinářské řemeslo a mám pocit, že se to mezi mladými vytrácí. Není Echo podobné třeba divadlu Járy Cimrmana, že to zemře s těmi starými?

Já jsem přesvědčený o tom, že my to děláme pro čtenáře našeho a vyššího věku a že my umřeme s nimi. Ale všímám si toho problému u řady jiných médií. Já bych to charakterizoval tak, že všechno, co bylo před internetem, pro mladé neexistuje. To, co si nemůžou vygooglit, to pro ně není. Ale my máme takový novinářský program, novinářskou akademii, kde vyhledáváme mladé lidi, kteří chtějí pracovat v médiích. Třeba na začátku jich bývá sto šedesát, do druhého kola se dostane šedesát, nastoupí dejme tomu patnáct a vydrží pět. Ale musím říct, že vnímám v mnoha ohledech jiné pohledy na svět, ale nejsou tak dramatické, abychom spolu nedokázali mluvit. A ti mladí jsou schopni být s námi. A já si nemůžu stěžovat, jsou fajn. Teď máme čtyři nebo pět velmi šikovných mladých lidí, kteří nejsou aktivističtí, kteří nemají klapky na očích. Samozřejmě mají k té práci trošku jiný přístup, než jsme měli my, ale to je dáno i tím, že deník fungoval jinak, než online. Jeden z té generace je Ondřej Šmigol, velmi talentovaný, mimořádně vzdělaný, mladý komentátor. Takže já to nevidím tak černě. Vnímám, jak to je v jiných médiích. Náš případ to naštěstí není.

Já si vzpomínám z médií, že jsme dělali výběrové řízení a většinou to skončilo na tom, že opravdu chtějí psát o kultuře, o globálním oteplování a nastoupit do práce, ale teď nemají čas, například kvůli Erasmu nebo že jedou zachraňovat deštné pralesy…

To u nás fakt tak nebylo. Ale protože jsem vycházel i ze své vlastní zkušenosti, kdy já jsem vysokou školu dodělával velmi komplikovaně, protože mě totálně pohltila práce, tak se jim snažíme skutečně vycházet v tom, že ty služby, které mají, se přizpůsobují jejich studijním povinnostem. Já deklaruji to, aby si tu školu nejdříve dodělali. No a když jí dokončí, tak u nás zůstávají, ale ten aktivismus, který popisuješ, ten se díky našemu pečlivému výběrovému řízení neobjevuje. (smích)

Oba dva vydáváme i papírový časopis. A stejně jako já jistě často slyšíš, že papír umírá a všichni přicházejí na internet. Já se tomu snažím vzdorovat, možná proto, že jsem ten boomer.

Já teda musím říct, Marku, že to, co se ti povedlo, je mimořádné. Nikdo nepředpokládal, že se něco takového povede a našel si z čtenáře. Držím ti palce, aby ti to fungovalo.

Děkuji. Já si myslím, že v tom boji proti cenzuře se tím papírem dá bojovat. Protože se nedá zablokovat tak lehce, jako weby nebo sociální sítě.

Je to pravda, ale tím, jak dramaticky padají prodeje deníků, tak se oslabuje ten distribuční řetězec, to, na čem jsme závislí. My jsme minulý týden odešli od České pošty, která nebyla schopná doručovat týdeník Echo. Dokonce jsme kvůli České poště posunuli vydání z pátku na čtvrtek, aby to lidé dostávali před víkendem. Stejně se to tak nedělo. V některých pražských obvodech chodí pošťák třeba jednou týdně. Takže tam ten tisk nakonec ohrožuje i ta distribuce, ten způsob, jak to dostat ke čtenářům. Souvisí to i se změnou životního stylu. Nejsou trafiky co dříve byly - že prodávaly tabák, noviny a časopisy. Na některých benzinových pumpách už noviny úplně vyřadili… Nás sice nemůže stát tak snadno blokovat, ale nás ohrozí propad celého toho průmyslu a mám stále silnější poznatky o tom, že vlastně čtou lidi jenom nad čtyřicet let. A my budeme mít i problém, jak to k těm čtenářům doručit. Když se ti bortí distribuce předplatného... My jsme odešli k PNS a vypadá to, že to funguje velmi dobře, ale máme také jako problém se zásobováním časopisu na stáncích, kdy tady v České republice je nějakých šestnáct nebo osmnáct tisíc prodejních míst a my jsme nějakých osmi tisících. To, s čím se budeme vyrovnávat, bude především distribuce. A jak celá ta industrie jde dolů, tak prodat nějakého časopisu nad pět tisíc, to je už úspěšná věc.

Ty jsi opravdu ten typ mediálního manažera, který přemýšlí dopředu. Jakou máš vlastně pro své médium vizi do těch dalších let?

Přidali jsme podcasty. Já je předtím vůbec neposlouchal, ale najednou jsem zjistil, že těch uživatelů je čím dál tím víc. Bavil jsem se o tom i s Terezou Matějčkovou, která pozorovala i u svých studentů, že oni už skripta nečtou, ale poslouchají je.

To je mimochodem taky další mladý člověk kolem Echa.

Ano, je, je stoprocentně mladší než my a vypadá stoprocentně lépe než my. (smích) A tak jsme začali s podcasty a ty jsou k našemu překvapení i mimořádně úspěšné, protože udělat podcast, kdy jednotlivý díl může mít sedmdesát nebo osmdesát tisíc zhlédnutí, to fakt není jednoduché. To, co chceme je sdělit informace veřejnosti v jiné formě. Tu formu jim nesmím vnucovat, musím se přizpůsobit a dát jim to v té podobě, v jaké jí chtějí. Také jsme zjednodušili předplatné, kdy máme jeden druh digitálního předplatné, ve kterém je týdeník i podcasty. Ty neprodáváme jednotlivě. Všechny podcasty, které máme, jsou pod tou jednou cenou. A já věřím, že přijde vystřízlivění z toho wokeismu a že nám přibudou čtenáři, protože budeme ostrovem normálnosti a rozumu, i když o nás budou říkat, že jsme extremisté.

Často se mi stává, že si lidé stěžují, co je to za dobu, stěžují si na ten wokeismus a jak je možné tohle a tamto… A tak si lamentují a já vždycky říkám: “No, ale já dělám, co můžu.” A já dělám, co můžu. A musím říct, že Dalibor dělá taky, co může a dělá to dobře. A já přeji Echu další desítky let. To bude třeba bez tebe, Dalibore, ale bude to...

To by bylo nejlepší.

To by bylo nejlepší, kdyby nás ta svobodná média přežila. A doufám, že se to obrátí k lepšímu. A to, že si tady můžeme povídat, je vlastně dokladem toho, že ta doba není tak hrozná. A děkuji ti, že jsi přijal pozvání do svého rádia.

Děkuji za pozvání, Marku. Hodně štěstí tobě a posluchačům taky.