Rodina stojí v první bojové linii proti indoktrinaci ideologiemi, říká spisovatel František Novotný
Politika a společnost
František Novotný je především spisovatel sci-fi literatury, počítačový technik, plastikový modelář, ale mimo jiné i jachtař. Jeho zatím poslední knihou je Svět na rozcestí, kde se zaobírá současnou geopolitikou a předkládá různé scénáře vývoje. V Prostoru pro dva s Markétou Šichtařovou host hovořil o současné EU, ideologiích, které se u nás zabydlely, o dějinných principech, o Číně jako o možném budoucím “vládci světa”, ale řeč přišla například i na údajnou cenzuru, knihy a hledání nepropagovaných informací.
Rozhovor s Františkem Novotným:
Moderuje Markéta Šichtařová
Jak se vám podařilo všechny ty vaše činnosti skloubit dohromady?
V podstatě jednoduše, protože jsem prostě rezignoval na to, co by se dalo nazvat rodinným životem. Já jsem si ještě za studií na vysoké škole, což bylo v 60. letech, uvědomil, že se nechci stát poplatným komunistickému režimu a že nechci být vydírán přes své děti a přes svou rodinu. Tak jsem na to prostě programově rezignoval.
Takže tento ústupek byl dán politickou situací.
A také ekonomickou, protože například v těch 60. letech byl problém získat byt. Teprve začínala bytová družstva a tam se muselo složit dvacet tisíc, které já nikdy neměl. Nebyl jsem z bohaté rodiny a neměli jsme ani tolik bohatých příbuzných. V té době totiž bylo zvykem, že se celá rodina skládala na byt dítěti, které bylo třeba ještě v kolébce.
Myslíte si, že to, že by dnes mohli být lidé znovu vydíráni skrze své rodiny, je jen fikce?
Já si myslím, že už jsou. Když se podíváte na směrnice, které Ministerstvo školství a Evropská unie vydává o výchově nebo na istanbulský protokol, který naštěstí nebyl ratifikován nebo schválen vládou, tak byste zjistila, že už dnes se děti ve škole indoktrinují v podstatě vším tím, co já nazývám progresivismus. Čili dnes už ty děti jsou de facto stavěné proti rodičům – pokud jsou ti rodiče konzervativní. Čili už tady vzniká jisté pnutí a z toho je k tomu vydírání opravdu blízko.
Tak já mám sedm dětí v různých školách. A to, co jsou ty děti učené, to je neustále jeden projektový den za druhým projektovým dnem – a ty projektové dny jsou v podstatě pouze o nějakém druhu indoktrinace. A i když ty děti vychováváte k něčemu jinému, než jak je vychovává rádio nebo televize, tak přesto je ten tlak okolí tak silný, že oni třeba chtějí být za dobře se svými kamarády, a tak jsou nakonec stejně tlačeni nějakým směrem. A ta indoktrinace dostává opravdu masový charakter. To mi připomíná jednu z vašich knih, která se dočkala uznání, jmenuje se Valhala. Vy jste v jednom rozhovoru o ní řekl, že “principem bylo ukázat věci, které ve 20. století absolutně změnily naše nazírání světa. A to je především kvantová fyzika a kybernetika. K tomu ještě přistupuje další děsivý poznatek, že vhodnou technologií propagandy můžete i z kulturního národa udělat masového vraha a pachatele genocidy”. Jak jste to myslel s tou propagandou? Je to to, co se třeba děje v těch školách?
Propaganda je účinný nástroj přeměny člověka, přeměny jeho myšlení a předělání ho v nástroj určité ideologie. To je pravda a je to podmínka sice nutná, nikoliv však postačující, abych to řekl matematicky. Ten tlak na změnu společnosti musí být komplexní. Musí se tlačit nejen propagandisticky, ale musí se tlačit i ekonomicky. Řeknu příklad z komunistické minulosti: V roce 1953 došlo k měnové reformě, která byla drastická a dnes se často říká, že měla ekonomické příčiny, protože byl nedostatek zboží a bylo třeba odčerpat peníze ze společnosti. To je sice jeden důvod, ale je to jen menší a dílčí důvod. Skutečný důvod byl zbavit obyvatelstvo financí a vydat ho napospas komunistickému režimu. Byly zrušeny nebo ukradeny veškeré dividendy, úspory byly převedeny 1 ku 50 nebo ještě hůř, takže celý národ dělníků byl ožebračen a tím pádem byl vydán na milost a nemilost tomu diktátorskému režimu. A to je druhá podmínka k předělání lidí – že je zbavíte finanční nezávislosti.
Vidíte analogii mezi tou reformou v 50. letech a digitální měnou, která se chystá? Nebo analogii s emisními povolenkami nebo zelenou energetickou transformací?
Samozřejmě, to je vlastně totéž – jen v jiné barvě. Tenkrát to bylo v rudé, dnes je to v zelené. Digitální měna opravdu vydá všechny lidi všanc, ne tedy už nějaké jedné straně, ale velikým nadnárodním společnostem, které se v blízké budoucnosti možná stanou vládci světa.
A jak jste to myslel s tím, že je možné i z kulturního národa udělat masového vraha nebo pachatele genocidy?
No, v té minulosti já jsem měl na mysli samozřejmě Němce, protože to byl opravdu kulturní národ. Přitom tito lidé byli schopni přehlížet koncentráky, které měli vlastně za humny. Prostě si nasadili klapky na oči a mnozí z nich byli přímo i vykonavatelé toho zla a vraždění. A přitom prošli normálními školami, někteří byli vysokoškoláci. Vezměte si Himmlera, to byl zemědělský inženýr, který byl katolicky vychován. A přesto se z něho stala taková zrůda. Ale dnes existuje obrana. Každý z nás se musí kontrolovat, jestli nedělá něco, co těmto silám nahrává. To je jediná šance, jak to zastavit a nedovolit, aby se to vrátilo.
V poslední době pozoruji jev, kdy to jsou právě lidé vzdělaní a vysokoškoláci, kteří nejvíce podporují ty progresivistické snahy třeba o omezování svobody slova nebo o zelenou transformaci a podobně. A ti, kteří žijí třeba na vesnici, jsou staršího věku, mají jen základní vzdělání, tak ti tomu tolik nepodléhají. To se zdá být na první pohled zvláštní, ale na druhý pohled to možná koresponduje s tím, co jste před chvílí řekl o tom vzdělaném a kulturním národu.
K tomu bych měl takové malé vysvětlení. Také jsem o tom často přemýšlel. Zvlášť u těch náctiletých a u té dospívající mládeže se objevuje taková vlastnost ducha, kdy se mladý člověk rozhlíží po světě a podvědomě něco hledá – nějaký velký úkol, nějakou velkou věc, do které by se mohl zapojit a která třeba zachrání svět nebo ho alespoň zlepší. A oni nemají žádné životní zkušenosti, takže si myslí, že ten lepší svět leží za rohem a že stačí změnit jen pár věcí a budeme všichni v ráji. A tuto vlastnost, kterou mají všichni mladí lidé všude na světě, využívají určití političtí šíbři, kteří je zapojují do svých ideologií a předkládají jim je tak, aby je nalákali na to, že se stanou zachránci světa. Vezměte si třeba hnutí Fridays for Future – to je klasická ukázka, jak byli tito středoškoláci lapeni na vějíčku, že pomáhají zachraňovat svět.
Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že vidíte naději v tom, že existují lidé, kteří jsou schopni fungovat jako nějaké bezpečnostní pilíře a kteří ty své názory nemění ani pod tlakem propagandy, že?
Existují takoví lidé a existují dokonce i skupiny takových lidí. Já si vzpomínám na jednu přednášku sociologa Fedora Gála, který nazval tyto skupinky “ostrůvku pozitivní deviace”. A já měl to štěstí, že jsem vyrůstal na takovém “ostrůvku pozitivní deviace”, který mi umožnil bránit se té indoktrinaci, které jsem byl vystaven hned od první třídy a která vlastně pokračovala až do konce vysoké školy. Takovým “ostrůvkem” je v první řadě rodina. Rodina stojí v první bojové linii proti indoktrinaci. A na rodinách je vidět, jak ti její potomci nebo ty děti buď podléhají nebo nepodléhají indoktrinaci. To je ta první obranná linie. Pak jsou to různé skupiny, společnosti, spolky… Já jsem vyrůstal na půdě brněnského jachtklubu na Brněnské přehradě, kde jsem trávil s rodiči vlastně veškerý volný čas. A ten jachtklub byl do jisté míry také takovým “ostrůvkem pozitivní deviace”, poněvadž se tam dlouho, do 60. let, udržela taková ta sokolská a masarykovská tradice. A to na mě určitě mělo ohromný vliv.
A dnes existují také takové “ostrůvky pozitivní deviace”?
No samozřejmě. Když třeba připomenu Neviditelného psa, tak tam publikují lidé, kteří jsou si vědomi té dnešní indoktrinace a pokouší se proti ní stavět hráz.
Před rokem 1989 zasahovalo vymývání mozků a cenzura i do knižní tvorby. Vy jste velmi plodným autorem, vidíte dnes nějakou analogii s minulostí? Mnoho autorů totiž říká, že tady žádná cenzura neexistuje. A že důsledkem nebo dokladem toho, že neexistuje cenzura, je třeba právě náš pořád, kde si můžeme říkat to, co si myslíme.
To je sice pravda, ale jsou zde zase takové indicie, že existuje vícestranný tlak, jak cenzurní zásahy prosadit jinými metodami než přímou cenzurou. Já bych tady připomněl třeba osud jedné knížky pana doktora Hampla, která na udání studenta Karlovy univerzity byla vyřazena z prodeje univerzitní knihovny. To je nepřímá cenzura. A ta funguje daleko šířeji, než si dokážeme představit. A jsou to různá blokování distribuce nebo skryté manipulace, které opravdu fungují. Nebo si vezměte pokus prosadit cenzuru na sociálních sítích, který se neustále vrací na stůl Evropské komise – byl už několikrát zamítnut, ale znovu a znovu se tam objevuje. To je pokus vyřadit některé názory z diskuse na sociálních sítích. A to opravdu existuje.
To je i prokázaný fakt. Například ve Spojených státech takzvané Twitter Files prokázaly, že spolupráce státu a sociálních sítí skutečně existovala a existuje. Sociální sítě musely nějakým způsobem moderovat nebo upozadit a “shadowbanovat” obsah. V Evropě se to pravděpodobně děje také a máme indicie, že ty algoritmy fungují tímto způsobem. Víme například, že jsou velmi citlivé na slova jako “pandemie”, “covid” a podobně, takže když zmíníte toto slovo, tak se ten algoritmus rozběhne intenzivněji a třeba “shadowbanuje” některé příspěvky. Takže bych si i troufla říct, že to není pouze ve stádiu pokusu, ale že to manipulování s obsahem a skryté cenzurování obsahu dnes existuje. Setkal jste se ve vaší tvorbě s tím, že by vám někdo třeba nechtěl vydat vaše publikace?
Já mám to štěstí, že mám mezi nakladateli přátele, kteří se takto ovlivnit nedají. Nebo to jsou malá nakladatelství, do kterých prostě nějaké velké korporace nebo nějaké neziskové organizace nemohou zasahovat nebo je pokládají za bezvýznamné. Takže to, co jsem napsal po roce 1989, tak to vždy vyšlo.
Vy jste už několikrát zmínil lidi, kteří se nenechají zmanipulovat. Vysvětlujete si to nějakými konkrétními vlastnostmi? Co je ta esence, která vede k tomu, že člověk je odolný vůči manipulaci?
To je opravdu obtížná otázka, na kterou se asi nedá nějak jednoduše odpovědět. Je to asi nějaký souhrn okolností a vrozených vlastností. A já bych hodně dal na výchovu. Třeba já byl vychováván v rodině, kde byl takovým mým majákem můj táta. On naprosto nesnášel jakoukoliv křivárnu, jakoukoliv nespravedlnost a prostě proti tomu protestoval tak bezhlavě, že mu bylo fuk, jaký to bude mít dopad na jeho rodinu. Byl za minulého režimu mnohokrát vyhozen z práce, skončil jako řidič, ale ta jeho nepoddajnost a ta touha po spravedlnosti a po tom, aby se hrálo fér, to je asi to největší, co mi odkázal a z čeho já žiji dodnes.
Já často slýchám od mladých, progresivisticky naladěných lidí, že “ti staří se už jen chtějí mstít, na ničem jim nezáleží, chtějí ten svět pro své děti zničit a proto říkají to, co říkají”. Vy asi nebudete motivován tím, že byste se chtěl někomu mstít nebo že byste chtěl svět pro budoucí generaci zničit. Tak jak byste odpověděl těmto mladým lidem?
Odpověděl bych jim asi velice impertinentně – že jsou prostě nedovzdělaní, že neznají historii a neznají to, co já nazývám “pochod lidstva dějinami”. Že nechápou, jak funguje evoluční proces – nejen v biologii, ale i v sociosféře a v technosféře – a že tento proces nejde zastavit. A doporučil bych jim, ať si něco přečtou. Doporučil bych jim, aby třeba začali Carlem G. Jungem a aby se ohlíželi okolo sebe po pramenech, které nejsou oficiální, které jsou někde upozaděné, aby se učili od lidí, kteří opravdu byli velikáni myšlení a kteří zanechali na světě nějaké dědictví, aby se s jejich učením aspoň seznámili. Já bych chtěl říci, že pro můj osobní vývoj v tomto ohledu velice významnou roli sehrála edice, kterou vydávala Akademie věd v 60. letech. Byly to malé knížečky, brožůrky, jmenovaly se Portréty a byly to biografie nejslavnějších osobností světové historie. Byl tam například Mahátma Gándhí, Albert Einstein, byla tam třeba i Kateřina Veliká, kde je velice zajímavý výrok, který byl i mottem její knížky – Kateřina Veliká řekla: “Kdybych měla dvě stě let, tak bude Evropa ruská.” To si velice dobře pamatuji.
Vy velmi často komentujete politiku a kdybych vás měla nějak označit, tak bych vás nejspíš označila za euroskeptika. Vy dokonce velmi často přirovnáváte režim před rokem 1989 k tomu bruselskému režimu. Kde jsou ty analogie?
Analogie jsou už přímo v tom ideovém zakotvení Evropské unie. Já jsem napsal knížku, která se jmenuje Svět na rozcestí a vyšla letos začátkem září. Je to knížka, která se věnuje vývoji světa v poslední době a těm nebezpečím nebo křižovatkám, před kterým dnešní svět stojí. A celý jeden oddíl té knížky se jmenuje “Nemocná dáma Evropy” – a tím je myšlena Evropská unie. Když jsem to psal, tak jsem si musel projít celou historii Evropské unie – to znamená od Společenství uhlí a oceli založeného roku 1952. A už tam vidíte úplně šílené paradoxy. Evropská unie má základ ve společenství, které vzniklo na dvou nejdůležitějších komoditách západní civilizace – to je uhlí a ocel. Dnešní Evropská unie obě tyto komodity posílá doslova k čertu. To je prostě neuvěřitelné. Další věc, co málokdo ví, je, že u základu evropských společenství byla organizace Euratom, což byla Evropská agentura pro atomovou energii. A opět – dnešní Evropská unie posílá atomovou energii k čertu. Tak co se tady stalo? No, stalo se to, že dnes se mluví o progresivismu, ale já bych to nazval neomarxismus. Já jsem si totiž musel prostudovat základy této nové ideologie, které položil Antonio Gramsci v 30. letech minulého století. Narazil jsem taky na to, čemu se říká Frankfurtská škola a nemohl jsem se taky vyhnout francouzskému filozofovi Jacquesu Derridovi. To jsou, prosím, ideoví otcové dnešní Evropské unie. Antonio Gramsci přišel s myšlenkou, že proletariát se k rozbití kapitalismu už dávno nehodí, ale že je třeba využít menšiny – etnické nebo i sexuální – k tomu, aby se kapitalismus rozbil. A to právě dělá Evropská unie.
Skončí tedy integrovaná Evropa spíš jako Spojené státy americké – to znamená, že se ještě víc politicky utuží? Nebo spíš skončí rozpadem jako Sovětský svaz, protože se zkrátka časem zhroutí svou vlastní vahou?
To je veliká otázka. Kdybych na ní znal odpověď, tak mám Nobelovu cenu. Ale chtěl bych říct asi toto: Dá se vysledovat, že jsme v jakémsi stavu rovnováhy. Podle posledních voleb do europarlamentu sice ten takzvaný socialisticko-lidovecký blok, který je de facto neomarxistický, má stále převahu, ale vyskytla se tam konzervativní menšina, která se jistým způsobem integrovala – má asi 80 nebo 85 poslanců, kteří se pokouší tu situaci zbrzdit nebo zvrátit. Teď záleží jen na tom, jak rychle se bude zhoršovat ekonomická situace Evropské unie. Pokud se bude zhoršovat velmi rychle, tak tyto konzervativní proudy budou sílit a jednoho krásného dne prostě nabudou převahu a mohou to kormidlo Evropské unie otočit. Já osobně jsem ale pesimističtější a myslím si, že k tomu nedojde. Myslím, že tento úpadek bude pokračovat tak dlouho, až to skončí pouličními bouřemi.
Vy se hodně zabýváte analogiemi rozpadu velkých říší a současností. To, o čem teď mluvíte, znamená, že jsme ve stádiu zániku té evropské civilizace a úpadku jejího vlivu?
Bohužel si opravdu myslím, že ta západní nebo euroatlantická civilizace je v krizi. A ta krize je právě dána zákopovou válkou mezi těmi dvěma tábory. Můžeme je nazvat progresivisty na straně jedné, konzervativci na straně druhé. Krásně je to vidět na současném volebním boji ve Spojených státech, kde kandidátem progresivistů je Kamala Harrisová, konzervativním kandidátem je Donald Trump. A tam je vidět, jak ta situace je vyvážená a že ty síly jsou prakticky vyrovnané. Fakt je, že svět se ohromně změnil – proběhla globalizace a tím, jak prostě ta euroatlantická civilizace tu zemi spravovala a otevřela obchod celému světu, tak zároveň umožnila vyrůst novým ekonomickým velmocím jako je třeba Čína nebo i Írán. To je prostě s podivem, že tato země, kterou máme zafixovanou jako zaostalou, dokáže vyrábět špičkovou výzbroj, dokáže vyrábět balistické rakety a posílat je ve stovkách 2000 kilometrů daleko. To jsou prostě změny, se kterými je nutné počítat. A i v nejlepším případě ta Evropa už nebude hrát vedoucí roli. Co nás ale může těšit, je to, že veškeré tyto “nové civilizace” přebírají ten evropský model. Já se vždy v duchu usmívám, když vidím nějaké ty africké náčelníky a africké politiky a podobně na půdě OSN, kde mají evropské obleky s košilí a s kravatou. Nebo jak všichni slaví evropské svátky. I v asijských zemích se setkáte se Santa Clausem. Nebo se tam setkáte s americkými písničkami a s americkou popkulturou, která válcuje i ten třetí svět. To do jisté míry vidím i třeba v tom, jak se chová Írán – že to je křečovitá snaha těch ajatolláhů, kteří vědí, že ta jejich mládež se stejně potají kouká na americké filmy a potají poslouchá americkou hudbu. Čili i když ta Evropa třeba ztratí ten mocenský vliv nebo přestane být tím hegemonem, tak pořád zůstane její kulturní vliv – a ten je nesmazatelný.
Dá se to přirovnat třeba ke starověku, kdy sice zanikla řecká nebo Římská říše, ale evropská civilizace na jejím dědictví stojí dodnes?
Určitě. To je takový dějinný princip nebo historická evoluce, která se pořád řídí těmi stejnými pravidly. Tak jako my žijeme z odkazu antiky, tak ty budoucí civilizace, i když v nich bude mít převahu barevné obyvatelstvo, tak převezmou naše dědictví.
No a co tedy přijde po zániku té evropské říše? Například britský autor John Glubb řekl, že velká říše trvá plus mínus deset generací… Ale co bude po tom rozpadu? Nebo to spíš bude nějaká transformace?
Já bych čekal spíš tu transformaci. Na mě udělala veliký dojem kniha amerického politologa o Číně a čínském směřování. Docela té knize dávám za pravdu a očekávám, že Čína bude tím novým “vládcem světa”, který zavede svůj světový pořádek a který bude kontrolovat svět, tak jako to teď ještě pořád dělají Spojené státy. Čína má totiž za sebou několik opravdu výjimečných historických okamžiků. Řekl bych, že to je nejstarší kontinuálně existující stát, který existuje bez přestávky již dva a půl tisíce let. Nikdo jiný na světě neexistuje tak dlouho jako Čína. Je to země, která má hluboké civilizační tradice, které nám mohou být cizí, ale fungující. Je to země, která je silně byrokratická a vždy byla. A ten byrokratismus, to je to, co dnes Čínu drží pohromadě. Ale pozor, je to byrokratismus digitální. Protože ty metody sledování obyvatelstva, jaké se dnes používají v Číně, prostě berou dech. Já jsem si dohledal, že v Číně je snad 600 miliard kamer a už tam v mobilech existují takzvané občanské kredity. A jestliže máte nízký kredit, tak si třeba nemůžete koupit jízdenku do vlaku nebo nedostanete letenku. Samotné čínské úřady přiznaly, že za určité časové období tímto bylo postiženo tisíce Číňanů. Ale to je to, co dělá ten stát odolným. Pokouším se na to dívat nezaujatě a nedávat tomu žádná morální znamenka – ani plusy, ani mínusy. To je prostě chod dějin, s tím se nic nenadělá a ubírá se to určitou cestou. A já jsem přesvědčen, že zde funguje něco jako evoluce, která vybere vždycky toho nejúspěšnějšího. A nemusí být přitom nejsilnější – ona je totiž někdy důležitější lstivost. A ti Číňané jsou prostě totálně lstiví. Vezměte si vojevůdce Sun-c’ který žil v 7. století před naším letopočtem, ale jeho strategické metody a poučky jsou platné dodnes. A právě těmito poučkami se řídí Ústřední výbor Komunistické strany Číny. A ten jejich postup světem je prostě úžasný. Vezměte si třeba přístav Pireus v Řecku. Teď na jaře byl čínský prezident v Maďarsku a domluvili se, že Maďarsko se stane členem “nové čínské hedvábné stezky”. Má se stavět rychlodráha z Řecka do Maďarska za čínské peníze, takže Maďarsko se stane střediskem, ze kterého budou čínské výrobky zaplavovat Evropu. A to není jen jediný případ. Číňané mají například už čtvrtinu přístavu Hamburg. Jsou zastoupeni v přístavu Vancouver. Jejich investice jsou prostě ohromující. V Nigeru je většina dolů na kobalt v čínských rukou. A kam se podíváte, tam narazíte na Číňany. A kdybychom se teď my dva prošacovali, tak určitě máme na sobě něco čínského.
Vy se v knize Svět na rozcestí zabýváte právě i Čínou a jejím vzestupem. Také jste někde řekl, že Číňané vědí, že impérium, které se přestane rozšiřovat, padne. Takže musí do souboje o toho globálního hegemona vstoupit. A tady jste mi i potvrdil můj názor, že je pouze otázkou času, kdy nás Čína ekonomicky zcela pohltí – už proto, že Evropa páchá řízenou ekonomickou sebevraždu. A tak se nabízí otázka: Máme se toho vlastně bát? Čína je sice totalitní stát, ale třeba taková Afrika pod čínskou koloniální nadvládou spíš vzkvétá. A tak si kladu otázku, jestli to s tou Čínou nebude třeba podobně jako s Římem a jeho koloniemi – že když budeme hodní, tak nás v zásadě nechají žít, když budeme zlobiví, tak na nás víc došlápnou. Máme se tedy bát toho, že nás Čína pravděpodobně ekonomicky převezme?
Já bych ještě trošku rozšířil tuto představu – a opět čerpám ze své životní zkušenosti. Víte, já strašně a “čapkovsky” věřím v obyčejného člověka. Věřím prostě v ty obyčejné lidi, kteří, ať se děje ve světě cokoliv, tak se pořád zamilovávají, berou se, zakládají rodiny, mají děti a vychovávají ty děti, i když jsou okolo hrůzné podmínky. A to jsou lidé, které já obdivuji a před kterým se hluboce skláním. Protože to jsou lidé, kteří drží ten prapor civilizace a i za těch nejhroznějších podmínek ho prostě nepustí. A já jsem přesvědčen, že i kdyby sem přišla nějaká čínská totalita, tak pořád se tady lidé budou zamilovávat, budou se brát, budou mít děti a budou se je snažit vychovávat tak, aby čelily té nové totalitě. Ten vývoj se prostě nezastaví. A pořád tady bude existovat tato země, budou tu existovat města, minulost, chrámy, něco, čemu já říkám národní mýtus… A to se prostě nedá zničit a vymazat bez ohledu na to, kdo zrovna té zemi panuje. A jako padla různá impéria, tak i ta Čína jednoho krásného dne padne.
A co třeba evropská digitální identita? Není to něco podobného jako ty čínské sociální kredity? My se tady na jedné straně bojíme Číny a toho, že by nás mohla ovládnout, protože se jedná o totalitní stát, ale Evropa přitom používá úplně stejnou technologii, jen v jejím zavádění ještě není tak daleko. Nemůže Evropa vlastně za pár let dospět do úplně stejného stavu totální digitální kontroly?
Já si myslím, že může a ty snahy tady určitě jsou. Ony ty totalitní metody jsou v podstatě stejné pro jakoukoliv ideologii. Všechny ideologie se snaží vnutit lidem určitý názor na člověka, na jeho pozici ve světě a na to, kam se mají ubírat dějiny. A tento názor se snaží prosadit u co největšího množství lidí. A proto se ta Evropská unie pokouší prosadit ty stejné totalitní metody, jaké už v Číně fungují. To je evidentní. Jak to dopadne a jak daleko se dostanou, kdo ten závod vyhraje, jestli budeme mít vlastní totalitní metody, nebo jestli je sem přinese až Čína… Nebo jestli se stane zázrak a staneme se nějakým celosvětovým “ostrovem pozitivních deviace” – to je prostě ve hvězdách.
Vy jste řekl, že věříte v obyčejného člověka, který se stále zamilovává, má děti a nese dál ten prapor evoluce. Má pro takového obyčejného člověka vlastně smysl pokoušet se s tím, co se kolem nás děje, bojovat a třeba vstupovat do politiky?
Určitě to nejde vzdát nebo rezignovat, protože on i ten obyčejný člověk nakonec narazí na určité limity a zjistí, že jsou věci, se kterými sám nehne a že je třeba ohrožená jeho, dejme tomu, duchovní existence a že se z jeho dětí stává něco, co je mu strašně proti srsti. Pak mu tedy nezbývá nic jiného, než se pokusit do té politické arény vstoupit, najít si tam spojence a pokusit se to zvrátit. I když se zdá, že prohrává, tak si myslím, že to není marný boj. Podívejte se – vrátím se do toho europarlamentu, kde je těch osmdesát konzervativních poslanců, okolo kterých je postaven ten “cordon sanitaire”. Dalo by se říci, že jsou zbyteční – je zbytečné, aby tam byli, protože oni stejně nic neprosadí. To ale není pravda. Už to, že tam jsou a že se občas dostanou k řečnickému pultu a mohou tam třeba říct, že jsou na Ursulu von der Leyenovou podány dvě žaloby, že to je stíhaná osoba tak jako byl kdysi Babiš – a přitom se o tom tady u nás mlčí. Ale že se to ventiluje, že to prosákne ven, že se o tom mluví veřejně, že i když tito lidé jsou v mnoha případech ukřičeni, tak nemohou být ukřičeni stoprocentně. A ten hlas se do té společnosti dostává a to je důležité.