Při práci na zahradě můžete najít smysl života. Sádrové trpaslíky ale před dům nedávejte, říká zahradní architekt Leffler

Rozhovor s Ferdinandem Lefflerem

Začíná O všem a zdraví vás Markéta Rachmanová. Pokud nepoznáte, kde končí zahrada a začíná volná krajina, tak je to ideální stav. To je možná základní myšlenka, se kterou se zahradní architekti vrhají do návrhů zahrad a já doufám, že mi na otázky, které jsou spojené právě se zahradním designérstvím, ale nejen s tím dnes odpoví můj host, kterým je zahradní architekt a designer Ferdinand Leffler. Vítejte, dobrý den.

Dobrý den a děkuji za pozvání.

Letos nám příroda ukázala během těch jarních měsíců, kdo je skutečným pánem, protože se samozřejmě stalo to, kdy jsme všichni sledovali, jak nám mrznou kvítka nejen na polích, ale i na těch soukromých zahradách. Odborníci tvrdí, že ta letošní příroda je snad o tři týdny napřed. Je tohle něco, na co si opravdu už musíme zvykat kvůli klimatické změně? A je to něco, čím se i zahradní designer a architekt začíná postupně víc a víc zabývat?

Já mám pocit, že nás příroda vypeče každý rok něčím jiným. Vždycky se dívíme, může to být sucho, můžou to být mrazy, může to být horko. Každopádně klimatickou změnu vnímáme všichni. My jako zahradní designéři, architekti, pokud jsme při smyslech, tak s tím počítat prostě musíme. Když se plánuje třeba městská zeleň, tak město je ještě více nekompromisní co se týká letního horka. Takže se dostáváme v podstatě už do skladby zeleně, která před pár desítkami let patřila někam do Chorvatska nebo do Řecka. Velké téma je samozřejmě práce s vodou, která ubývá. Dnes už je automatická plošná závlaha téměř sprostým slovem. To se opravdu už moc nežádá, protože ta automatika znamená zalévání každý den dvakrát - což není přiměřené a je to špatně. Dnes se spíš každá kapka vody vyvažuje skoro zlatem, stejně jako kvalitní ornice. Myslím si, že to všichni vidíme. Přitom před, dejme tomu, deseti lety to byla okrajová záležitost, bavili jsme se o tom mezi sebou jako odborníci a dneska je to tady.

Když jsem byla dítě, tak jsem dělala to, že ráno, než se šlo do školy, tak jsem musela oběhnout celou zahradu rodičů a zalít tam tu užitkovou zahradu a zároveň se tohle opakovalo večer. Je to ten správný postup i roku 2024?

No, evidentně jste byla dobře vychovaná, když jste pomáhala na zahradě rodičů, tím bych začal. To je první věc, kterou bych osobně chválil, že jste v kontaktu se zahradou byla. Bylo to zalévání, které tenkrát bylo naprosto v pořádku. Samozřejmě je potřeba používat selský rozum, je potřeba být v kontaktu s tou zahradou skoro každodenně, aby člověk viděl, co se tam děje, že něčeho se třeba těm rostlinám nedostává. A pak najednou zjistíte, že té zálivky není potřeba tolik. Já mám třicet zahradních architektů v týmu, se kterými vedeme diskuze na téma, jak často zaléváme ty svoje okrasné zahrady a v podstatě se shodneme na tom, že ty zahrady i v tom horku, které byly rok, dva zpátky, zaléváme třeba pětkrát, šestkrát do sezony. Prostě koukáte na tu zahradu, když vidíte, že ta kytka opravdu už potřebuje, tak to zalijete.

Zalévání je velmi zodpovědná činnost už proto, že ta voda má tu cenu, kterou má. A když už zaléváte, tak zalévejte pořádně a opravdu tomu dejte klidně hodiny, ať tu vodu dostanete až k těm kořenům. Ideálně sbírejte dešťovou vodu. Těžko se to vysvětluje, protože na to pořádně neexistují studie, které by byly dostupné, ale prostě my vidíme, jak ty zahrady reagují úplně jinak na tu dešťovou vodu, než na vodu, která jde rovnou z vrtů nebo ze studny. Ta kytka opravdu bere třikrát víc dešťovku, než tu studniční. Prostě zalévejte pořádně, ale vůbec nemusíte často. Ukazuje se, že rostliny, které jsou na té kapkové závlaze - to je udržení těch horních 2-3 cm půdy vlhkých - tak ty kytky absolutně nemají zájem na tom, aby si kořínkama sahly níž. Takže pak, když přijde sucho, tak jsou v háji, protože nahoře si prostě nemají pro co sáhnout.

A platí tohle třeba i u čerstvě založených zahrad?

Zahrada první rok po výsadbě tu péči potřebuje. My vždycky doporučujeme, když sázíte třeba trvalkové záhony, normálně si vzít všechny ty květináčky s rostlinami a naházet je do sudu s vodou, ať se to pořádně nacucá ještě předtím, než to vysadíte.

Jak se máme vlastně začít chovat rozumně s ohledem na to, že té vody už je málo a bude jí asi bohužel čím dál méně?

Já strašně rád skloňuji podstatné jméno “přiměřenost”. Přijde mi, že je absolutně zásadní, mělo by vlastně prolínat skrz celou naší společnost a chybí nám. Já měl štěstí, že jsem se svým čtrnáctiletým synem Františkem, byl v Japonsku, kde jsme cestovali po lesích, parcích i městech a ta přiměřenost tam na mě prostě ze všech koutů koukala. Ti Japonci ničeho nemají moc, jsou tak akorát oblečení, tak akorát jedí, tak akorát pijí, prostě všeho je tak akorát a já jsem si uvědomoval, jak my jsme tady strašně “rozežraní”. Když někomu projektuji zahradu, tak to vidím. “Spoustu záhonků a když už skleník, tak velký…” Ale ti lidé to nepotřebují, z takového skleníku jde zásobit půlku ulice. My tu přiměřenost neumíme. Když mám zahradu, která má dva tisíce metrů čtverečních a ve finále mi jde o to, abych měl hezkou terásku, abych žil pod stromy, tak nepotřebuji kultivovat, zalévat a investovat spoustu energie do celé té plochy. Já si vezmu tolik metrů, kolik je pro mě akorát, ty si kultivuji a zbytek v tom nejlepším, nejkrásnějším slova smyslu nechám přírodě. Ta příroda nám poděkuje. Navíc je hrozná hovadina si na sebe ušít víc, než jsem schopen udržet. A to je za mě mimochodem ten správný význam slova udržitelnost, které je dneska všude. To je o té údržbě, že toho mám všeho tolik, o kolik se dokážu postarat. A to je způsob, jak dokázat šetřit i vodu. Pak jsou tady ty praktické způsoby, to je to zadržování dešťové vody. Všem doporučuji retenční nádrž. Protože ono těch dešťů není míň, ale přicházejí v návalech. Můj pětasedmdesátiletý táta má doteď sudy kolem domu a zalévá před deštěm, aby měl pak tu vodu kam dát. A najednou je v kontaktu s přírodou, s tím, kolik vlastně prší.

Můj otec má na půdě srážkoměr, váš také?

Ano, samozřejmě, že má. A většinou hned po tom, co mi řekne, jak hrála Sparta, tak se dozvím, jaké byly srážky.

To, jak jste to popsal, tedy udržovat si jenom to nutné, co mi bude dělat radost a zbytek nechat přírodě, já osobně vnímám jako podstatu chalupaření. Bohužel si ale myslím, že se to malinko zvrtlo, že to dnes chalupáři mají nastavené tak, že v pátek vyjedou z města, přes víkend sekají, pracují a v neděli se vrátí unavení do města. Pak o tom v pondělí vykládají v práci, jak si vlastně vůbec neodpočinuli, protože jen a jen sekali a za týden je to bohužel čeká znova. Kam jsme se to dostali?

Já jsem si vzpomněl na ten krásný citát z Malého prince od Exupéryho, že ty důležité věci jsou ty, které nejsou vidět. Ono to vypadá, že jsou strhaný a že jsou hotový, ale ve své podstatě to potřebují. Odpočinou si? Odpočinou. Samozřejmě ten hluk je špatně. To je věc druhá, v neděli se prostě nemá sekat, přátelé, to si prostě mezi sebou opakujme. S hlukem to obecně přeháníme. Když se koukáte na nebe plné hvězd a kolem vás je fakt ticho, to je to nejcennější, co můžete mít. A když vám do toho bude hučet sousedovo čerpadlo, tak vás to bude strašně štvát a z té pohádky je najednou nic. Ale jinak, co se týká práce, já jsem se teď pustil do studia “modrých zón”, vlastně oblastí na naší planetě, kde se žije nejdéle. Je tam spoustu různých atributů, které jsou o stravě, o pospolitosti a tak dále, ale víte, co je vlastní všem těm místům? To, že zahradničí. A já jsem se v tom začal hrabat a zjistil jsem, že zahradničení je i střídání vysokých a nízkých intenzit, každý fitness trenér by vám to okamžitě doporučil. A je tam neskutečně zdravá strava. Vyjdete do zahrady a za dvacet minut sníte víc zeleniny, než někdo bez zahrady za celý rok.

Ono to totiž i chutná úplně jinak, než když vám to někdo naservíruje na mísu.

Navíc je tam to zdravé slunce, zdravý vzduch, je tam otužování. A hlavně to nejdůležitější - a na to skutečně existují studie - zahrada je výborným nástrojem proti stařecké demenci. Ti starší lidé si každý den na zahradě užívají, mají smysl života, což je to, co lidem jednoznačně chybí v městském prostředí. Kolikrát se v městském prostředí dostanete k tomu, abyste byla pod otevřeným nebem, kolikrát zvednete oči, abyste se podívala na to, co je nad vámi? Na zahradě jste v kontaktu s brouky, s hmyzem, s ptáky, s žížalami, s nebem a cítíte tu pospolitost, to, že jste vlastně součástí toho všeho. To je za mě ten nejkrásnější kostel. A tohle všechno ta zahrada přináší.

A co ty městské zahrady? Mluvil jste o kostele, o chrámu. Měl by si každý, kdo má byt nebo řadovku vytvořit ve své blízkosti nějaký takový koutek?

No, každý, kdo k tomu má vztah, by si to měl vytvořit. Jsme zase u té přiměřenosti. Myslím si, že kdyby někdo před dvaceti lety řekl, že budu přednášet o produkční jedlé zahradě, že budu lidi učit pěstovat rajčata a salátky, tak si poklepuju na čelo a řeknu: “Hele, já jsem zahradní architekt, já dělám design a co mi to tady vyprávíš, to si nech pro zahradníky a zemědělce.” Dnes mě to strašně zajímá a baví, takže člověk vyroste tímhle směrem i sám, sám si to najde. Pokud k tomu někdo ten vztah má, tak bych mu doporučil, aby si uvědomil, jaký dar s tou zahradou dostává. A může to být skutečně jen větší balkon nebo terasa, protože ten kontakt s tím nebem, sluncem, větrem, deštěm, to vám nic jiného nedá. Já lidem vždycky říkám: “Ať už je to malá terasa, malá zahrádka, splňte si na tomhle svém koutku to, čeho se vám přes den nedostává.” Je to klid, je to ticho, najednou na vás neútočí žádné billboardy, žádná světla, je to fakt váš prostor. Mimochodem je to i klid od rodiny, od partnera, od dětí. Je to ten únik. A je to perfektní, tohle prostě potřebujeme. Rád dávám do zahrádek, i do těch menších, otevřený oheň. To je něco, k čemu se málokdy dostáváme. Když si sednete kolem ohniště, tak se otevírají diskuze a témata. Témata, který nikdy jindy neotevřete. Já mám čtyři pubertální děti, něco o tom vím. Je to terapie. A to vám nic jiného, než zahrada, nedá.

Tak pojďme udeřit na ty největší nešvary českých zahrad, které vás fakt vytáčí. Já si myslím, že to je téma, který řešíte velmi často. Tak pojďme být konkrétní.

Dříve bych tady sypal ty úplně konkrétní prvky, které mě štvou, jako jsou ty rádoby dřevěné terasy, které jsou z plastu a další fejkové věci. Prostě nerozumím tomu, proč to lidi na sebe hrají. Občas také najdete otřesnosti, které jsou spíš komedie pro sousedy, aby viděli, jak jsem bohatý nebo které jsou okopírované z nějakého časopisu, ale přitom nemají nic společného s životem lidí na té zahradě. Ale teď bych spíš řekl to, že české zahrady jsou skvělé. Co na nich zvlášť oceňuji je bylinné patro, které je vlastně mezi keři a trávníkem a je to ta oblast, v které probíhá život. Mám rád také ohniště, které ukazuje, že lidé ty zahrady využívají, je to fakticky obytný prostor, který je obrovskou hodnotou a ti lidé si to uvědomují. Takže za mě vlastně nejotřesnější je zahrada, v které vidím, že se nežije, že ji prostě někdo vyrobil tak, že je mu k ničemu, že ji jen používá jen na efekt nebo že vůbec nepochopil význam té zahrady. Ale když se mě dnes někdo zeptá na sádrové trpaslíky, tak s nimi vlastně problém nemám. Já bych ho v životě nenaprojektoval, ale pokud vás sádrový trpaslík na tu zahradu vytáhne a bude mít svůj příběh, tak je to úplně v pořádku. Asi bych nesouhlasil s tím si dávat toho šmudlu na předzahradu a tím kontaminovat uliční prostředí. Spíš patří do těch intimnějších částí zahrady. Co se pak týče těch konkrétních nešvarů, tak v Česku je největší množství nejen psů, ale také bazénů. Máme primát v bazénech. Občas se ale nedaří jejich umístění. Velká škoda a taková promarněná příležitost je, když přijdu k domu, který stál spoustu peněz, má ty velké prosklené portály přímo do zahrady a pak je na terase nalepený bazén s nějakým makrolonovým zastřešením, díky kterému do zahrady nevidíte. Chápu výhody toho zastřešení, ale před tu terasu to nepatří. Chcete přece z těch krásných oken koukat do přírody, chcete ten krásný obraz. Představte si, že si fakt vytváříte obraz. Přece si nepověsíte obraz s nějakým plastovým zastřešením. Tak to nezastřešujte. Budete mít o měsíc a půl kratší plaveckou sezonu, ale budete se koukat na krásný bazén, který bude sám o sobě nádherným prvkem zahrady. Nebo ten bazén přesuňte dál do zahrady a zakomponujte ho do přírody. Přemýšlejte o tom tak, že výhled z oken je jako obraz. Namalujte si ho tak, abyste se na něj chtěli koukat celý rok.

Poslední dobou je na našich zahradách trendem přírodní biotop. Tedy jezírka, ve kterých se dá i koupat, pokud se nebudu štítit hmyzu, který tam zkrátka bude žít.

Biologicky čištěná voda je v zahradě neskutečně zábavná záležitost. Dá se udělat fantasticky moderní, může to vypadat jako bazén, který je biologicky čištěný. Stejně tak vám k chalupě můžu udělat jezero, které bude vypadat jako že tam vždycky bylo. Se svým týmem jsem udělal online kurz Žijte ve své zahradě, který má dnes patnáct tisíc studentů, a tam je kapitola “Bazén nebo jezero”. A bohužel to není tak černobílé, jak bychom si mohli myslet, protože každá varianta s sebou něco přináší. V tom jezeru potřebujete mít tu vodu chladnější. Teplotu držíte kolem dvaceti jedna stupňů, protože když je teplejší, tak může začít zelenat. Já jsem opatrný s jezery u chalup, kam se třeba nejezdí ani jednou týdně, protože za těch čtrnáct dní vám ta voda může zezelenat a pak ji budete dávat zbytek léta dohromady. Navíc to jezero musí být hluboké. Běžně má 1,80 až 1,90 metrů, aby se ta voda nepřehřívala, aby tam ty procesy fungovaly. Jezero také nezakryjete, takže u něj řešíte nějaké oplocení. Tam bych byl kvůli dětem a návštěvám nekompromisní, protože jediná zranění, která se v zahradě dějí, jsou kolem vody. A ne, že by někdo snědl tisové kuličky. Stejně tak ty retenční nádrže na vodu si dělejte s poklopy a uzamykatelné. Zamykejte to, zabezpečte to, je to opravdu důležité a šiřte to. Je pravda, že udržet čistou vodu v bazénu je jednodušší než v jezeru, protože ta chemizace a všechny technologie jsou tam tak radikálnější než při tom biologickém čištění. Co se týče ceny, tak když chcete udělat pěkné jezero, nebo bazén, tak je to velmi srovnatelné. Za mě nejlepší věc, kterou jsem si do své zahrady kdy udělal, je kombinace jezera se saunou. To je prostě dokonalé, protože vás to vytáhne do té zahrady i ty dny, kdy je ošklivo a sychravo. S prosklenými okny koukáte při saunování na ten déšť nebo na ten sníh.

Za normálních okolností by vás v tomhle psím počasí vůbec nenapadlo vyjít ven.

Ano, přesně tak, jako saunař se na něj těšíte.

A co ta užitková zahrada, je to v současnosti trend? Opět jsme se naučili si všechno pěstovat sami nebo minimálně k tomu máme nakročeno?

Máme k tomu nakročeno a vnímám to jako trend. Myslím si, že to jde ruku v ruce s nějakou jako soběstačností, kterou nastartoval covid – tu snahu a vůbec tu ideu toho, že je dobré být soběstačný. S ateliérem Flera jsme si pořídili takovou malou hájenku na jihu Čech, která se jmenuje Baldýnka. Dáváme ji dohromady, děláme z ní takovou jako laboratoř zahradní architektury a máme tam krásný skleník, záhonky, políčko s bramborami… Od září tam chceme učit, chci dělat workshopy a ukazovat lidem, jak se to má dělat. Když tam přijedu, vedou mé první kroky vždycky do skleníku, protože tam je ten progres každodenní, každý den se tam něco děje. Strašně rád tam ochutnávám všechny ty salátky, všechny ty dobrůtky, které tam jsou.

No, tak to chutná úplně jinak.

Minulý týden jsem si přivezl dvanáct slepic a začínají mě skvěle poslouchat. Jsou to docela inteligentní stvoření a působí to na mě antidepresivně. V dnešní době sociálních médií, musíme mít referenční bod a tím je pro mě příroda – ruce v hlíně, ruce v zemině. Lidem to strašně pomáhá. Chodí za mnou i na přednáškách a říkají, že jim to třeba zachránilo i život. Díky té zahradě se zase uzemnili a to je právě to, co vám ta zahrada dá.

Je to sdílená společná starost i radost, která nám ve finále doslova přináší ovoce a zeleninu a je z toho ta hromadná radost.

Je to tak. Chvíli se koncentrujete na něco, co je důležité. Lidská psychika se vyvíjí tisíce let a posledních dvacet let se najednou všechno mění. Myslím si, že se svět brutálně zrychlil – o to víc to potřebujeme vyvažovat přírodou, zahradami, o to víc potřebujeme dát ruce do té hlíny.

Pro mě a mého bráchu bylo na jaře vždycky největší peklo, když se dělal fóliovník. Museli jsme nastříhat ty pruhy a svářet je žehličkou.

To je fascinující.

Ale nejhorší bylo, když se to nepovedlo a nechytlo to. Takže můj otec na nervy, my jsme radši utekli a pak to tam tak různě vlálo. (smích)

Ale do dneška máte zážitky. Na druhou stranu já miluji dělat nějaké činnosti se svými dětmi. Když už to není na zahradě, tak s nimi třeba strašně rád vařím – loupou cibule a strouhají sýr… Tyhle společné činnosti, i když můžou být fakt otrava, tak za mě lidství, život. Děti jsou dnes připoutaní k těm tabletům a to, jak s nimi můžeme sdílet lidství a svoje hodnoty, je právě skrze společné činnosti, procházky, sezení u ohně. V podstatě si nepamatuji, že by za mnou přišel někdo, kdo by mi vyprávěl pozitivní zážitky ze zahrady, ze svého dětství. Každého to štve, každý chce radši na diskotéku nebo na kolo. Ale na druhou stranu jsou to ti stejní lidé, kteří si přicházejí pro tu zahradu a chtějí to své děti naučit. Přesto, že to bolelo, že vás to občas štvalo, tak prostě víte, že to dávalo smysl. Je to stejné jako s dětmi – je to náročné, ale co bychom si bez nich počali, že?

Kdo je dnes jeden z těch velkých hráčů, trendsetter, v pohledu na zahradu jako takovou?

Já jako odborník, který tím žije a který jezdí po celém světě, si troufám říct, že nic takového neexistuje. V podstatě v každé kultuře najdete tu opravdovost. Včera jsem četl krásný citát, tuším, že je od Marka Aurelia, že “krásné je odleskem pravdivého”. Vzpomněl jsem si na jednu kanadskou zahradu u takového starého dřevěného domu, ke kterému vedla vyšlapaná cestička. Před ním byl jeden javor a jedna taková správně oprýskaná lavice, na tom správném místě. Bylo to úplně geniální. Tam nechybělo absolutně nic a nikdy tam žádný zahradní architekt nebyl. Fungovalo to naprosto perfektně tak, jak mělo, protože to byl odlesk pravdivého, protože tam bylo všeho akorát. Takže pokud hledáte trendy, tak je nehledejte ve městech typu Londýn, Praha, Amsterdam, ale raději se jděte podívat za plot někde támhle v Cape Breton v Kanadě, nebo ve Skandinávii. Já Skandinávii miluju. Co se týká urbanismu, tak za mě je Kodaň fantastická, je tam spousta inspirace. Pokud se vydáte do Kodaně, moc doporučuji prohlídky po městě s architekty – vezmou vás na čtyři hodiny na kolo a projedou s vámi celé město. Je to neuvěřitelný zážitek. Protože tam se o tom veřejném prostranství přemýšlí velmi koncepčně a velmi společensky. Když se buduje něco nového, tak je to společenská událost. Běda, jestli o tom není celá společnost seznámená a není více méně v nějakém souladu. Což je třeba příklad opery, kterou platili A.P. Møller a Chastine McKinney Mølle a věnovali ji jako dárek dánským občanům. Vybrali si na to vlastního architekta a právě proto, že do toho společnost nemohla mluvit, je to dodnes osinou v patě všem kodáňanům. Nemají to rádi, nepřijali to. Sice to byl dar, ale oni do toho nemohli mluvit. Takže tato společná diskuze, která tam běžně plyne, je fantastická, nehledě na to, že Dánové i ostatní severské země mají k té přiměřenosti mnohem blíž než my. Třeba do Prahy se zvou architekti z celého světa, ale to podle mě není cesta k nalezení té vlastní identity. Myslím si, že Praze chybí identita. A to, že přijdou fenomenální architekti, kteří tady vyfiknou jeden barák za druhým, to nám tu identitu nedá. Akorát se nad tím zhádáme. Ovšem pražský IPR funguje skvěle. Já jsem rád za každého památkáře a ochranáře, protože i když je s nimi těžká diskuze, tak to jsou lidi, kteří to nějakým způsobem milují. Přestaňme na ně nadávat a zkusme je vnímat jako ty, co mají v hlavě koncepci toho celku a co nám mohou poradit. Jinak co se týká zeleně, tak Praha je nejzelenější město na světě. Žije se tu strašně hezky, ale tu architektonickou identitu stále hledáme. Dost často teď slýchám, že jsme málo odvážní, že se tady nic nového nebuduje. Já ten pocit nemám. Buduje se dost, ale chybí kvalita.

Jak přistupují k zeleni ve městě aktuálně developeři? Je to součást těch projektů už od začátku, nebo se to řeší až později?

Krásná věc, kterou jsem v Dánsku slyšel od toho architekta, který mě tam prováděl, byla, že když přijde developer na úřad na tu první diskuzi, tak dostane takovou první otázku. A ta zní: “Jaký to bude mít přínos pro město?” To je skvělé. U nás to sice není na každé Praze stejné, ale to město začíná ten přínos chtít. A developeři, alespoň ti, kteří chodí za námi, tak moc dobře vnímají, že skvělý marketingový nástroj je mít fantastickou zeleň kolem developmentu, protože se na to dají skvěle nalákat lidi.

Na těch vizualizacích to bude vypadat nádherně.

Přesně. Ale musím říct, že jsme udělali pár takových záležitostí, které nakonec skončili v pouze těch vizualizacích. Pak nám u našeho smíchovského ateliéru třeba zvonili lidé, které jsme neznali. Vylezli jsme ven a oni říkali: “Dobrý den, my jsme si koupili tady byty, protože jsme viděli vizualizace z vašeho ateliéru, že tam bude takovýhle park a takováhle zeleň. Pojďte se, Ferdinande, podívat na to, jak to vypadá.” Jeli jsme se podívat a nebylo to dokončené tak, jak jsme chtěli, protože v nějaké fázi se začalo strašně šetřit. Z toho je člověku smutno. Teď děláme třeba se Skanskou velké věci, u kterých chceme, abychom se na začátku domluvili na tom, že to, co se bude vizualizovat, to, co bude vidět, tak to prostě bude i v té realitě. My jdeme na trh se svým jménem, které se tomu developerovi hodí a chceme, aby nám zaručil, že to, co slíbíme, tak se skutečně zrealizuje. Zeleň je obrovský prodejní artikl a jsem za to rád, protože nakonec to město utváří.

Když se někdo rozhodne využít služeb zahradního architekta, jak moc by měl být předem připraven?

No, maximálně. Jak je schopen. Pro mě je mentální zapojení zadavatele stejně důležité jako mentální zapojenost nás. Když přijdete na zahradu, která se rekonstruuje, kde ten člověk strávil třeba třicet let svého života, tak zná řadu aspektů, který vy jako krajinář nejste schopný najít.

Jasně, tamhle se mi hromadí voda, tamhle hodně fouká.

Přesně tak, tamhle je ten soused, kterého nechci ani pozdravit a tak dále. My pak přicházíme s tou výhodou, že máme nadhled. To je veliký a hlavní důvod, proč si pozvat architekta nebo zahradního architekta, protože přichází nezatížen a s nadhledem, s nějakou zkušeností a ještě k tomu s nějakou empatií. Je strašně důležité být schopen číst mezi řádky, když mi říkáte, co si přejete. Protože nakonec jste to vy, zadavatel, kdo musí na ty otázky odpovědět, ne architekt. Architekt se musí umět ptát na ty správné otázky. Dokonce, když si někdo teď objednává projekt od ateliéru Flera, tak mu dáváme hned drobný domácí úkol – co si má zaměřit, má poslat pár fotek a má sepsat, co od té zahrady chce. Čímž eliminujeme takové ty blázínky, kteří si večer dají skleničku vína a řeknou si, že chtějí zahradu.

Vy jste byl v Japonsku a kdybych za vámi přišla a řekla, že chci uprostřed sídliště na terase kus Japonska, tak je to věc, kterou byste mi rozmluvil?

Jasně.

Jak často rozmlouváte takové nápady?

No, to je dobrá otázka, ale práce architekta je, aby z vás v takové chvíli vytáhl, co je pro vás to Japonsko. Nejspíš bychom se dostali k tomu, že to je ten zen, ten klid, ta harmonie, která z té zahrany jde a v další fázi bych se vám snažil vysvětlit, že k vám tenhle zen dokážu dostat i bez buddhů, lucerniček a japonských javorů. To znamená, že bychom okleštili ten detail, který do toho Japonska patří, na ten prožitek a ten prožitek bychom zkusili tady společně vytvořit pomocí nástrojů, které patří třeba na pražské sídliště. Což by byla slušná výzva.

V tu chvíli, kdy člověk opravdu byl v Japonsku a procházel si ty zahrady pod Himedži nebo byl v Kjótu, tak viděl, že to zkrátka patří jen tam.

Máte pravdu a je hezké, že jste to tam našla, protože spoustě lidem to nedojde. Dokonce i zahrady vymyšlené famózními japonskými architekty, které jsem viděl v Los Angeles, tak neměli to kouzlo, které má ta kjótská zahrada, která tam prostě je jen tak. A to je právě ten hlas nebo ten tlukot srdce naší země, který přichází skrz ty zahrady a kláštery. To tam funguje a je to strašně důležité. Japonci to právě umí a ty zahrady v Kjótu si mezi sebou povídají. Když jste na jedné, tak cítíte tu druhou. Prostě víte, proč to tak je, víte, proč jsou na sobě takhle naskládané. Je to něco, co není o kamínku a o lucerničce.

Jak podle vás můžou vypadat zahrady za třicet až čtyřicet let?

No, já si myslím, že velmi podobně, jako dneska. Samozřejmě budou určitým způsobem zrcadlit prostředí, co se týče teploty, vlhkosti, sucha. To musí být. Například v Kalifornii jsou nyní suchomilné rostliny, protože ta voda tam není. Ve Španělsku mají stejný problém. Nemají vodu a zatím neumí odsolovat. Nebo je to tak drahé, že by to stejně na zalévání nebylo. Takže ty zahrady budou určitě suchomilnější. Ale jinak, co se týká nějaké snahy vyvážit ten digitální šrumec, který kolem sebe máme, tak si myslím, že zahrady budou čím dál tím víc přírodou. A my to budeme potřebovat, protože jinak bychom se z toho zcvokli.

Těšíte se, až vás děti za těch třicet let pozvou na tu svoji zahradu? A vy tam přijdete na ten čajíček a budete koukat a radit.

Kamkoliv mě moje děti za třicet let pozvou, tak budu samozřejmě strašně rád, když to nebude do domova důchodců. Už teď mi slibují, že to tak nebude. Moje dcera Žofinka mi právě včera říkala, že chce být také zahradní architektkou a že bude šéfová. A říkala, že začne chodit na moje přednášky a semináře, tak jsem na to zvědavý. Ale to víte, že mi dělá velkou radost. Ale klidně ať pečou skvělý štrůdl, hlavně ať jsou šťastné. To je všechno, co po nich v životě chci.

Co byste si přál?

Já bych si přál zažívat čím dál tím víc čisté radosti. Umět si užívat a slavit, když se něco fakt povede. Jsem v produktivním věku, takže to nejde úplně pořád, ale občas mám takové až důchodcovské choutky. Já se třeba těším na vnoučata. Je mi pětačtyřicet a mojí nejstarší dceři Mariance je devatenáct, ale já se vlastně těším na vnoučata, jak je budu rozmazlovat. Strašně mě těší pobyt na té naší farmě a hrozně rád jezdím na kole. To jsou takové věci, které vy prostě dělají v životě dobře. Spolu s tím mi vyvstává i taková stoická rada si uvědomit, že všechno, co máte rádi, tak mít nemusíte a v momentu, kdy si to uvědomíte, tak vám dochází, jak jste požehnaný a jak jste šťastný.

Kniha, kterou jste přinesl, se jmenuje Zahrada je pro radost a myslím, že to by mělo být vlastně i takovým mottem toho dnešního rozhovoru.

Souhlasím, tam je všechno.

Moc děkuji, že jste si udělal čas. Ať se vám daří, Ferdinande. Děkuji za krásný rozhovor. Přejeme vám hezký den.

Děkuji, bylo to krásné.