Může ti slušet úplně všechno, jen to musíš umět nosit, říká módní návrhář Osmany Laffita

Rozhovor s Osmany Laffitou:

Co pro tebe znamená slovo “prostor”?

To je místo, kde se cítíme nejlépe a kde máme soukromí.

Máš v Česku dostatek prostoru pro práci?

Mám. Jen bych potřeboval, aby měl den více hodin a abych toho mohl více stihnout.

A co prostor pro lásku?

Ten mám. Můj manžel, který tu vedle mě sedí, mi dává lásky dostatek. Žijeme každý den naplno, pracujeme spolu, jíme spolu, spíme spolu… Ale koupeme se každý zvlášť. (smích) Budeme slavit společných jednatřicet let.

Co prostor pro volný čas?

Rád koukám na seriály nebo jsem na zahradě, když je hezky. Na nějaké party moc nechodíme, můj manžel je trošku asociál. (smích)

Narodil ses v Havaně. Existuje ještě na Kubě ´prostor pro práci a život?

Práce by tam možná šla, ale já jsem ambiciózní, mám velké plány pro svůj byznys a Kuba by mi to nemohla umožnit. Ani butik bych tam nemohl otevřít, protože je moje oblečení drahé a místní lidé by si to nemohli dovolit. Zároveň by bylo složité na ten byznys nějak dohlížet a mít to pod kontrolou.

Letos slavíš dvacet let na české módní scéně. Jak budou probíhat oslavy?

Uděláme to co nejlepší. Já jsem módním návrhářem už pětadvacet let, ale značka Osmany Laffita slaví dvacet let. Bude to v Národním muzeu a ta kolekce je velmi elegantní, ženská, luxusní. Už tam pořádám svou druhou přehlídku.

Máš za sebou opravdu neuvěřitelné módní přehlídky – zámek Štiřín s Ivanou Trumpovou v publiku, kolejiště hlavního nádraží v Praze, střechu Státní opery, Letiště Václava Havla… Pro mě je nezapomenutelná ta na zamrzlém Štrbském plese na Slovensku, kdy začala během té přehlídky chumelenice.

Ano, dokonce spadlo i letadlo. Tenkrát se to vysílalo na Paris Fashion Week a oni si mysleli, že to všechno byla produkce, tedy že to bylo v plánu. Dělal jsem přehlídku i na Václavském náměstí a to byla úplně ucpaná magistrála, bylo to neskutečné. Další jsem pořádal na molu u řeky Berounky u Nižboru. Mám kolem sebe na štěstí velmi šikovné lidi, kteří jsou pracovití a schopní.

Předpokládám, že v publiku v Národním muzeu zasedne spousta tvých přátel a významných osobností. Mnoho let jsi oblékal Ivanu Trumpovou. Vídali jste se v Americe i v Česku a velmi často na tvé přehlídky jezdí. Bude mířit pozvánka i směrem k její rodině?

Bude, ale nejsem si jistý, jestli bude moct.

Velmi dobře si vybavuji tu přehlídku na Štiříně, kde byla mimo jiné i její maminka, paní Marie Zelníčková. S Ivanou jsi ale mluvil česky, že?

Ano, spolu jsme mluvili česky. Lidé mi říkají, že jsem tu tolik let a mluvím špatně česky, ale to jste měli slyšet, jak mluvila Ivana anglicky – i po tolika letech v Americe. Ona vždycky říkala, že není Američanka, že je Češka. Stejně tak já nejsem Čech, já jsem Kubánec. Ale snažím se co nejlépe můžu, aby mi ostatní rozuměli.

Očekávaná přehlídka se uskuteční 20. června v budově Národního muzea a mě velmi zajímá, jestli bude mezi pozvanými i pan prezident.

Doufám, že přijde, protože posíláme pozvánku na Pražský hrad. Posíláme dvě pozvánky.

Tak se necháme překvapit. Je něco velkého, specifického, hmatatelného, co si k těm dvacetinám přeješ?

Já si přeji vždycky to, aby má kariéra dobře pokračovala a abych neměl přehnané ambice. Netoužím po velké slávě a uznání, jsem spokojený ve svém okruhu lidí a rád odvádím dobrou práci.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Asi mou řadu kosmetiky. Od momentu, co jsme ji představili na trhu, se opravdu hodně dobře prodává. Lidé se mě ptají, jestli jsem si nenechal píchnout botox nebo jestli nemám plastiku. Trik je pouze v tom, že se od mládí starám o svou pokožku.

Asi máš i dobré geny. Vypadáš opravdu dobře.

No, s těmi geny to není úplně pravda. Se svými sourozenci jsme skoro stejně staří, ale oni vypadají o hodně starší než já. Je to kvůli tomu, že o sebe tolik nepečují.

A co za těch dvacet let považuješ za svůj největší neúspěch?

Asi nic. Když se chvíli nedařilo, tak jsem zatnul zuby a vypracoval se zpátky. Důležité je to, jestli se člověk umí postavit na nohy.

Jak bys zhodnotil českou módu?

No, od toho komunismu se to trochu zlepšilo. Ale furt mám pocit, že je tu nějaká bariéra.

Myslíš finanční bariéra?

To ne, člověk si může koupit i levné oblečení a vypadat moc dobře. Možná jsou problematické i ty módní časopisy, které publikují, co se nosí někde v zahraničí, ale to neznamená, že se to má nosit i tady. Nechápu módní přehlídky, kde zkrátka není oblečení, které by nosil někdo, koho potkám venku na ulici. Venku potkávám nejvíce lidí v kompletně černém outfitu. Myslím si, že je to tím strachem něco nepokazit. Člověk může nosit cokoliv. Neznamená to, že když má někdo silnější postavu, tak jí musí nějak schovávat. Móda jako taková není určena pouze jedné osobě – ale trendy ano, ty jsou dle mého názoru diskriminační. Moje klientela se neskládá pouze ze štíhlých modelek, oblékám opravdu širokou škálu lidí s nejrůznějšími postavami a preferencemi.

Jak hodnotíš vkus našich politiků?

Musím říct, že pan prezident se obléká hezky, ale já politiku jinak moc nesleduji.

Je tvým stylistou tvůj manžel?

Ano, je to tak. Máme hodně odlišný vkus. Já bych to zhodnotil tak, že se obléká jak starý pán. (smích) Občas si na sebe něco vezmu a on mi řekne, že takhle nemůžu jít ven a ať se jdu převléknout. Musím ovšem uznat, že ví, co mi sluší a co ne.

Co by sis na sebe nikdy nevzal?

To nevím. Já snesu všechno. Nechci znít nafoukaně, ale ničeho se nebojím. Tady se každý bojí, že mu něco nebude slušet, ale to je blbost. Může ti slušet úplně všechno, jen to musíš umět nosit a cítit se v tom dobře.

A co naše česká specialita – ponožky a sandály. Vytáčí tě to, nebo si říkáš, že když se v tom ten člověk cítí dobře, tak je to v pořádku?

Nedávno se s ponožkami v sandálech objevil na přehlídce i David Beckham. Kamarád mi řekl, že nemá rád, jak se mu potí v těch sandálech noha a proto tam nosí ty ponožky. No, tak si má vzít tenisky nebo zkrátka jinou obuv. Sandály byly vymyšlené proto, aby ta noha větrala.

Chodí doma módní návrhář nahý?

Já ne, chodím v trenýrkách. Někdy i v těch ošklivých se čtverečky. (smích)

Co tě čeká po přehlídce v Národním muzeu?

Budu pokračovat ve své práci, která je opravdu pestrá. Jezdím i po republice, setkávám se s lidmi a je to opravdu naplňující. Letos za mnou přijede do Česka můj bratr, který tu ještě nikdy nebyl. Po přehlídce v srpnu odletím zpátky na Kubu.

Obnovíš pravidelnost těch velkolepých přehlídek?

Tak já dělám dvě kolekce ročně, ale s těmi obrovskými přehlídkami je to komplikované. Jsou navíc velmi drahé – kolem dvou, tří milionů korun. To člověk musí prodat opravdu hodně šatiček, aby se mu ta investice vrátila. Kolekce jaro, léto, podzim, zima prezentuji pouze pro moji klientelu.

Vy jste krásná mezinárodní rodina – Kubánec, Belgičan a Francouz. Uvažovali jste o potomkovi?

Ano, uvažovali. I když je ta společnost tolerantnější, tak se přeci jen bojím, jak by to vypadalo ve škole, jestli by se tam naše dítě nemělo špatně, jestli by si ho nebo ji nějak nedobírali. Navíc by to nebylo naše dítě – zplodit ho může jen jeden a maminka bude neznámá žena. Nikoho za to samozřejmě nekritizuji, je to čistě můj názor. Navíc už mi bude šedesát let, tak si myslím, že je to uzavřená kapitola. Radši zůstaneme s naším pejskem.