Karlos odmlouvá, Škvor chce pozornost, Bledá dortík. Fighteři jsou jako děti, říká trenér Šebák

Rozhovor s Viktorem Šebákem

Krásný dobrý den, moje jméno je Adéla Konewka a je tady podcast Duše bojovníka. Pozvání tentokrát přijal ten, který není často vidět za klecí. Možná ani ne. Ale přesto je klíčovým mužem těch nejlepších zápasníků na české nejen MMA scéně. Kondiční trenér Monster Gymu a Reinders Gymu Viktor Šebák přijal pozvání. Díky moc Viktore, hezký den.

Hezký den, děkuji za pozvání, ale neřekl bych klíčovým, tak bych se nenazýval.

OK, dostaneme se k tomu. Obligátní otázka, kterou jsem si upřímně zakázala tady komukoliv položit, ale u vás asi musím: Jak jste se dostal k MMA?

Jak jsem se dostal k MMA? To ani není tak, že já jsem se dostal ke MMA, ale MMA se dostalo ke mně. Nebo já nevím, jestli nemám začít celý příběh.

Klidně.

Fíha.

Já jsem vám samozřejmě sjela sociální sítě. A když jsem dojela vlastně na úplný začátek, respektive na konec toho vašeho Instagramu, tak jedna z prvních fotek byla s Pavlem Salčákem, se Salinem. A vy jste řekl, že jste byl jeho velký fanoušek.

Já jsem začínal jako klasický PTčko, klasický osobní trenér ve fitku, prostě od rána do večera člověk trénuje hobby lidi. Někdo z kanceláře a podobně. A postupem času to takové trenéry třeba nějak nenaplňuje a řekne si, že chce trénovat třeba sportovce. Já dělal, thajský box v Olomouci, muay thai Olomouc - u Mamuta, u Tomáše Musila. A prostě tak nějak k bojovým sportům jsem měl vždy blízko, protože se mi to vždycky líbilo, byť nejsem nějakej fighter, vůbec ne, já jsem srágora. Ale... Ale samozřejmě mě to baví a baví mě se na to dívat a postupem času jsem si říkal, že bych se chtěl věnovat třeba přípravě MMA zápasníků nebo být součástí něčeho takovýho.

Téhle komunity vlastně.

A postupem let, kdy se člověk učil o tom silovém tréninku, o tom, jak to dělají trenéři v Americe - ti nejlepší z nejlepších - tak vidí, jak trénují ti fighteři v Čechách, no a říká si “tyjo, oni netrénují vůbec tak dobře, jak by měli a nedělají ty věci tak, jak by mohli dělat, aby byli třeba o něco lepší”. No a tak nějak postupem času jsem si říkal, že by bylo fajn se věnovat těm MMA fighterům a pomáhat jim v tý přípravě, prostě zlepšit jim celkovou tu přípravu, asi tak jsem se k tomu dostal. A ta fotka s Pavlem Salčákem, to až on tohle bude poslouchat… Já mu to minimálně pošlu, tak se bude smát. K tomu řeknu ještě příběh. Já jsem dělal brigádu ještě, to jsem tehdy snad ani netrénoval ještě lidi. Nedostal jsem se na fyzioterapii, neudělal jsem přijímačky, které jsem zkoušel dvakrát, ale jsem hloupej na ty všeobecné přehledy. A měl jsem brigádu v Café Kolo, bylo to na Náplavce, a jelikož to byla nějaká super brutálně veganská akce, tak tam musí být prostě Salin. No a toho jsem tam potkal, ten měl stánek někde kousek dál a musel jsem se s ním hned vyfotit, protože tehdy byla vlastně OKTAGON výzva. Myslím, že to byla ta první. A právě Salin v ní dal to hezký K.O. A musel jsem se s ním vyfotit. No a pak vlastně asi za rok, za dva, něco takového, jsem ho začal trénovat. No a vlastně díky Jirkovi Kellingerovi, co máme seskupení trenérů z Hradce Králové, který se domluvil tehdy s André Reindersem, že se bude věnovat přípravě silově kondiční MMA fighterů z Reinders MMA. No a já jsem Jirkovi tehdy psal, jestli bych nemohl chodit vypomáhat, dojíždět zadarmo a mít vlastně takovou stáž a koukat jak trénují a učit se. Jirka řekl OK. No a tam chodil právě Pavel na silovky. A tam jsem měl vlastně poprvé možnost se mu věnovat, ale já jsem, to teď řeknu, já jsem se strašně modlil, aby tu fotku neviděl, že teď budu trénovat frajera, se kterým jsem se rok zpátky fotil jako fanoušek. To je trapný.

A tak ona je dohledatelná.

Já vím, že jo, ale Pavel je takovej, že prostě nesjíždí ten Instagram. Tak jsem si říkal, že snad se to nedozví, ale teď se tomu zpětně směju a říkám si, že je to samozřejmě i super pocit. A jinak Pavlovi musím říct, že to je jeden z největších dříčů, kterého jsem měl možnost jako trénovat. Pavle, já vím, teď tě to hřeje u srdíčka.

Zdravíme Salina, oba dva. On je podle mě velký oblíbenec snad ve všech kolektivech, kde se objeví. Neznám nikoho, kdo by mi řekl o Salinovi, že je zlej nebo že je nemaká. Je to strašně skvělý kluk. Tím, že vlastně pracujete, pokud se nepletu, jako výhradně pro Monster Gym a Reinders Gym, tak máte pod sebou vlastně ty nejlepší jako lidi vlastně z celý republiky. A prakticky na český jako a slovenský scéně. Tak není to trošku jako tlak?

Já miluju svoji práci. I když jsou dny, kdy se cítím unavený, tak vždycky jsem vděčnej za tu práci, za to, že mám takový štěstí se vůbec věnovat takovým lidem. A to mi dodává energii. Prostě jsem vděčný za to, že ti lidi ve mně mají důvěru. Jako, že si můžou vybrat z tolika trenérů a prostě jdou za mnou. Tak samozřejmě mě to těší.

A jste teda v tuhle chvíli to nejlepší, co se týká silových kondičních tréninků v České republice?

To vůbec nemůžu tak říci. Tady v Čechách je strašně moc dobrých trenérů.

To jo, ale tak máte pod sebou Karlose, Matěje Peňáze, Kubu Tichotu, Terku Bledou, Macha Muradova.

Jo, ale je spousta top trenérů v Čechách, řekl bych i mnohem lepších, než já. Vědomostně jsou nabití fakt extrém, klidně i nabitější vědomostmi než já. A můžu je jmenovat klidně. Kluci ze Staky, nebo moji kolegové z TopAtletu, jako je Radek Rosa, Onza Maršálek, ten Jirka Killinger, Daniel Jelínek – všichni jsou extrémně nabití, jsou brutální. Ale já v sebe jako by tak věřím, že si říkám, že jsem třeba nejlepší z nich. Ale nejenom skrz vědomosti, je to i o nějaký komunikaci s tím sportovcem. Jako umět mu naslouchat, vědět co, kdy a jak říct. A mít takový “art of coaching”, se říká. Takže v tomhle se cítím jako nejlepší pro ty svý lidi, se kterýma pracuji. Ale nemyslím to nějak namyšleně. Já si o sobě myslím, že nejsem vůbec nejlepší trenér co se týče silově kondičního tréninku. Já si jenom věřím, že to, jak to já dělám a komunikuju s těma lidma a jak je chápu, tak si myslím, že jsem fakt dobrý.

Tak kdyby to tak asi necítili i ostatní, tak jak říkáte, jestli že je vás ještě tolik dobrých v republice, tak by si asi nešli někoho jiného. A tu důvěru by asi ve vás neměli.

Asi ano, už to skipněme tohleto. (smích)

Vy jste říkal, že asi váš největší skill je navnímání. Navnímání se na člověka nebo to, jakým způsobem s tím fighterem nebo fighterkou komunikovat. Tak vlastně nevím, jestli budete chtít být úplně konkrétní, ale kdo je takový nejtěžší na tu komunikaci nebo obecně na tu disciplínu? Odmlouvají? Třeba že něco předvedete a koukají na vás a říkají si, “no, tak tuhle blbost teda fakt dělat nebudu”.

Jo, to je Karlos, Karlos Vémola, to je originál, on je prostě stará škola, zacyklenej člověk. Ale já to samozřejmě respektuju a to je jedna z dalších věcí, že mě to zároveň učí. Mě i do určité míry učí takoví sportovci, jako je třeba Carlos, kteří to dělají fakt roky sami. A neměl vlastně žádného silově kondičního trénéra nikdy, já jsem vlastně jeho první. To mě samozřejmě taky těší, že mám možnost se mu věnovat. Uvědomuji si, že ne vždy to je tak, jak se to píše třeba v knihách o silově kondičním tréninku, že musím zohledňovat i to, že ten člověk prostě 20 let dělá něco sám a musím tam zohledňovat i tenhle fakt.

A kde je ta hranice toho, když vy něco předvedete?

Takhle… Ať to nevyzní tak, že to bude poslouchat nějaký hnidopich silový trénér a řekne si: “Jo, ten šobák si trénuje ty lidi tak, jak oni chtějí.” Vůbec. S Karlosem a se všemi, co trénuju - a Karlose jsem řekl prvního, protože nejvíc teď odmlouvá poslední dobou - tak prostě odjedu vždycky tu kostru toho, co já chci odjet za trénink. Když pojedu na nějaký kontrast, tak prostě odjedu ty kontrasty. To je jedno, to říkám spíš proti silovému tréninku. Pokud mu nesedí třeba warmup, nějaký prostě rotace na kyčel nebo nějaká mobilita, co ho prostě nebaví dělat, tak mu to ukážu třikrát, čtyřikrát, pětkrát, ale když mi pokaždé bude odmlouvat, tak na to kašlu. Když to nechce dělat, tak ať to nedělá. Ale to nejdůležitější, co chci odjet za ten trénink, to vždycky odjedu. A to Karlos nikdy neodmlouvá.

Existují varianty toho, co vy popisujete, že třeba OK, něco mu nesedne, tak dokážete hned na místě vymyslet varianty toho, jak by to mohlo vypadat jinak a ve chvíli, kdy už i jako na třetí, čtvrtou variantu řekne, hele, tohle jako dělat nebudu, tak pak to tím pádem padá?

Nějaká varianta se vždycky najde. To, co vy vlastně říkáte, to je trénink fighterů. To je ten rozdíl oproti tomu trénovat fightera a nějakého fotbalistu nebo hokejistu. I hokejisté mají spoustu určitě zranění, ale ti fighteři mají furt něco – nakoplej palec, něco se žebrem, něco s krkem, furt něco. Takže to je to, co se vám připomíná. V podstatě můžu mít vždycky napsané, ale pořád to jenom člověk gumuje.

Co je nejdůležitější, když se zaměříme na MMA – je to rychlost, síla, výbušnost, nějaká dynamika. Nebo je to skloubení všeho?

To je skloubení všeho. To se fakt tak nedá říct. Řeknu to jednoduše, všem těm zápasníkům, když ke mně přijdou, chybí základy.

A to?

A to jsou základy prostě silového tréninku. Prostě posílit zadní řetězec svalů, jako jsou hamstringy, zadek, prostě posterior chain, zadní řetězec svalů. A spousta z nich je přetížených z toho, že pořád bojují, mají přetížená ramena. Teď se mi stává, že ke mně posílají rodiče své patnáctileté mladé zápasníky a představují si, že s nimi budu dělat, nevím, něco s gumičkama, že budou jen dýchat do břicha… Nechci nikoho urazit. Každopádně dobře nastavený silový trénink, to je to, co všem těm fighterům vždycky nejvíc chybí, když ke mně přijdou na první tréninky. Fakt se mi asi nestalo, že by ke mně přišel nějaký fighter a řekl bych si hned na první tréninku “wow, super”.

Asi když nás poslouchá nebo sleduje někdo, kdo tomu sportu vlastně tolik nerozumí, tak si řekne, jak je možný, že někomu, kdo dělá silový sport, chybí tahleta silová stránka.

Protože oni nechodí do těch pozic. Neposilují ty pozice nebo. Neposilují ty svaly v těch pozicích na tom tréninku tak. Asi takhle bych to řekl.

Když k vám přijde člověk, kterému chybí tahle stránka, kterou popisujete, tak je to vlastně způsobené nějakým tunelovým viděním.

Je to ten tunel prostě nevidím doprava, doleva a to není jenom MMA, často se setkávám i s mladými hokejisty, víceméně lidi z kanceláře. Ty principy jsou všude dost podobný, no, ale teď nemyslím jenom ten posterior chain, ale celkově naučit ty lidi dobře se nadechnout, vytvořit dobrý brace.

A naučit se dýchat je peklo. To jsou takové cviky, co vypadají nejvíc jednoduše. A já to občas vidím i u vás na Instagramu, kde je to pro mě vtipný, protože vím, co se těm lidem děje, ale chápu, že třeba když na to kouká někdo, kdo tomu tolik nerozumí, tak si říká, proč se u toho ten zápasník tak klepe. A on přitom třeba jenom klečí na čtyřech, má zvednout jako protější ruku, protější nohu a jsou tam z toho vyklepaný.

Určitě základy chybí lidem nejvíc, fakt vyloženě základy. Pak takový ty super cool věci, videa, Instagram, friendly, fancy, cviky, jakože super cool, ale za mě vždycky těm sportovcům, převážně když se bavíme fakt teď v tomhle podcastu o fighterech, chybí ty základy. S tím se setkávám úplně nejčastěji.

Kdy vlastně začíná ten vrchol přípravy před zápasem? Je to individuální? Třeba někdo to má pět týdnů před zápasem, někdo to má tři týdny? Nebo se vlastně u tohohle sportu dá říct, že nejméně šest?

Vrchol té přípravy, když mám odpovědět, kdy je ta fáze, tak prostě čtyři týdny do zápasu. To je fakt už fáze, kdy se přiostřuje a asi záleží, jak u koho. Za mě, nevím, nedokážu takhle asi úplně odpovědět, jednoduše zase se mi v hlavě promítá víc scénářů, každý to asi může mít jinak, ale obecně řečeno fakt tak ten pátý, čtvrtý, třetí a možná ten druhý týden. No jsou fakt ty nejostřejší. A pak máte ten týden – fight week, kdy se dělá váha a už se skoro vůbec netrénuje.

Takže jak vypadá příprava v tom fight weeku?

Já už se tomu ani moc nevěnuji. Dřív jsem to dělal, nějaké aktivační fancy cool tréninky s medicimbalem. Je to dobré, určitě to má nějaký opodstatnění, nechci to schazovat. Jen chci říct to, že často ti kluci stejně ještě dělají soukromky, nebo chodí do práce, nebo něco, tak jim spíš řeknu: “Hele, dej si radši voraz, běž se vyspat, dej si volno, odpočiň si”.

Je to typ práce, který si taháte i domů? Přeci jen ti fighteři na vás vyskakují asi tím víc, čím blíže je zápas - ať už na sociálních sítích, nebo kdekoliv jinde. Je to něco, co se dá v jednu chvíli vypnout?

Ne. Já tím žiju furt. Jsem hrozně nervózní, když ode mě někdo jde do zápasu. Já to sleduji. K tomu člověku si vytvoříte emoci a teď prostě on jde do zápasu. Vy víte, co pro to třeba ten člověk obětuje a teď víte, co se stane, když třeba prohraje, nebo vyhraje. Mám to tak, že to hodně prožívám. Myslím si, že to má tak většina trenérů. Pamatuju si, když Terka tehdy prohrála ten zápas v tom UFC, tak já jsem z toho měl jako úplně... Až nechci říct úzkost, nechci tady vyznít nějak debilně, ale pamatuji si, že ten večer jsem měl úplně zkažený. Nemohl jsem usnout. Říkal jsem si, že se probudím, že to byla moje noční můra. A ještě když vidíte, že nejde jen o tu prohru, ale Terka prohrála blbě… Nebo si pamatuji, že Tomík Nguyen taky prohrál blbě. Mám takový pocit, že ten váš - můžu říct kamarád - tam leží bezvládně, tak je to… Je to fakt hrozný pocit. Nejhorší jsou vždycky takoví ti moji hobby klienti, kteří o mě třeba neví, že to tak prožívám. A občas sledují třeba ten OKTAGON a píšou mi.

To někoho napadne?

No, tak oni jsou takový lidi, že si to neuvědomují. Nechápou to, že já jako trenér mám emoci k těm zápasníkům, že to prožívám…

Tak jako trávíte s nimi čas dennodenně.

Ani inteligentní lidi si to neuvědomují… Já jsem se už tak jednou skoro pohádal s jiným klientem, protože byl trošku připitý a když tehdy Terka prohrála, tak mi začal psát něco ve smyslu “co tam dělá?”, takový ty kecy… Takže se mnohdy lidi můžou divit, že se nad tím vztekám, ale já vždy takovým lidem říkám, co třeba koukají na fotbal… A přesně to s tím klientem – on kouká na fotbal a jednou jsem ho zažil, jak se vztekal třeba u blbý Slávie...

Tak Češi jsou národ trenérů, že jo, oni vědí. (smích)

Ale abych odpověděl úplně na tu odpověď: Prožívám to hodně a je to se mnou pořád. Já si třeba nakoukávám i ty soupeře a sám si hledám, zajímá mě to.

Jak moc je to na kooperaci mezi vámi, Monstrem a Andrém? Kdy André nebo Petr napíše “jak to, že nemáš defízu”, nebo: “jak to, že mi tady fluše u třetího kola”?

Tak u Petra řeknu následovně – on to určitě poslouchat nebude, protože by nechtěl poslouchat moje kecy a jestli si to poslechne, tak mě zabije. Petr vždycky říká: “Hlavně laktát, musíš mu dát laktát”. Laktát, to je slovo, který uspokojuje Petra Monstra Knížete.

Mohla bych k tomu dostat ještě překlad? (smích)

Laktát je ve svalech, když ty svaly pálí. Nebudeme tady řešit laktát mýtus a podobně, prostě jenom jsem chtěl zdůraznit Petra. S Petrem i Andrém řešíme, jak na tom ten zápasník je. Každý čtvrtek trénuju skupinové silovky v Reinders MMA, kam chodí právě i André a to je takový náš společný čas, pokecáme o těch fighterech a probereme co jak komu jde, nejde, jak mu to jde… Občas mě André poprosí abych něco zařadil, jako s tím fighterem. Pamatuju si, že tehdy jsem Terce před tím titulovým zápasem v OKTAGONU dával takový kondiční trénink, a to nebyla moc ráda.

Takže si pak stěžovala vedle.

Stěžovala si. Ale můžu říct, že ta kolaborace mezi Andrém a mnou nebo mnou a Petrem je fakt dobrá.

Je to v symbióze. (smích)

Ano, je to v symbióze. Je to za mě klíč k tomu, vést dobře ten gym. Všichni trenéři, kdybychom spolu ještě víc spolupracovali… Ale samozřejmě to je těžký, je to taky o penězích. Když se budeme bavit fakt na rovinu, je to prostě i o těch penězích, jakože není ten čas.

Ze strany těch fighterů myslíte?

No celkově – abychom se tu třeba všichni sešli – já, André a zbytek trenérů Reinders MMA a řešili třeba přípravu daných fighterů na dané zápasy, prostě co je potřeba.

Udělat takovou poradu.

No, zkrátka aby to bylo víc profi, ale samozřejmě, není čas. To je asi utopie, co já si představuju. Beru to tak, jak to funguje asi někde v NHL nebo v NFL nebo v NBL, to je právě to, co tady teď říkám a asi tam to i končí – je to otázka peněz. Aby zkrátka i ti trenéři, kteří si vezmou ten čas, abychom si společně sedli, tak aby se to zaplatilo, ale samozřejmě první musí být dobře zaplacení ti fighteři. Aby to právě mohli umožnit. Věřím tomu, že to jednou bude, pokud to MMA nespadne, nebo ten bojový sport jako takový, ale chce to ještě moc času – není to ještě NBA.

Stalo se někdy i to, když ještě navážu na tu kooperaci mezi Monstrem nebo i Andrém, že požadovali větší výkon po tom svém daném svěřenci, ale vy jste řekl: “Hele, ale tady je maximum.” Nebo nemají maximum?

Já si dovolím říct, že věřím a doufám, že ať už André nebo i Petr, už ve mě a mojí práci mají nějakou důvěru. Mhm. A tak i vypadá ta komunikace - že s Andrém prostě probereme, co a jak, co by mohlo být lepší… Nestalo se mi, že by za mnou třeba André přišel a řekl: “Hele, ten Škvor, já nevím, on je teď hrozný, udělej s tím něco.” To se mi fakt nikdy nestalo. A naopak, že by fighteři sami přišli a řekli: “Tyjo, necítím to, nevím proč, ale vím, že třeba ještě bych mohl něco tady…” Taky jsem se s tím nesetkal. Spíš jsem se setkal s tím, že ti fighteři, když ke mně mnohdy přijdou na ty první tréninky, takový ty starší školy, tak právě čekají úplnej záhul do bezvědomí, že se jako zblijou.

A dává to vůbec smysl? Tohle trénování do zblití?

Dřív bych řekl, že je to totální blbost a nevím co všechno, ale teď zase čím víc z toho vím, tím víc vím, že nic nevím. To znamená, že když ten trenér ví, proč to udělal, tak to dává smysl. Ale když ne, když je to bez hlavy, že chce, aby se zeblil…

“Dokud se nezebliješ, tak neopustíš tělocvičnu”. (smích)

“Každý blb umí zničit blba”. Není těžký zničit někoho, to je jako jednoduchý, řeknu “tisíc angličanů a jeď, já se budu dívat a dám si u toho oběd”.

Když jste na začátku zmiňoval Salina, který je velký dříč, tak z těch lidí, které aktuálně vidíme na scéně a nějakým způsobem se snaží, ať už o titul, nebo o odvetu, nebo o cokoliv jiného, tak kdo z nich to má nejvíc vydřené?

No to se tak nedá říct, ale hlavně...

Tak kdo je tedy teď ten největší dříč? Kdybyste ho měl třeba srovnat s tím Salinem.

Když to řeknu teď, tak ten člověk, když si to poslechne, tak...

Tak přestane makat.

To je jako když řeknete člověku, který hubne, že “ty hubneš”... Nejlepší je, když je to potichu.

Tak můžete pošeptat.

Dobře, řeknu jedno jméno a musím říct, že z něj mám velkou radost. Není ještě zatím známý, ale je to Islam Umachanov. Je to Dagestánec.

Už mi na něj dávalo typ víc lidí, kteří tady byli. I Salin mi psal, že je to jako velký talent.

Je to talent a všechno okolo. On to poslouchá furt a už bych mu to nejradši neříkal, ať mu to nestoupne do hlavy. Ale dělám si srandu. Ale ať ho zase jenom furt nechválím, chci jenom říct, že on za poslední dobu, co takhle trénuji, tak se mi jeho přístup v tréninku líbí fakt nejvíc. Tím myslím celkový pohled na ten trénink. Aspoň momentálně. Sám se vzdělává, studuje ten sport, umí fakt dřít, ale zároveň maká chytře. Navíc má rozum. Má balíček všeho. To, že někdo jenom dře a dře a dře, ale bezhlavě, to pro mě není to nejvíc. Pro mě je nejvíc, když nad tím ten člověk přemýšlí a říká si “tohle bych dělal takhle” a je open minded v tom vnímání toho sportu. Takže toho bych chtěl vyzdvihnout. A ještě taky nefňuká, no.

Když jste říkal, že jste se zkoušel dostat na fyzioterapii, nakonec jste se nedostal.

Nedostal.

Protože já jsem měla pocit z toho vašeho profilu, že to i hodně berete přes tu fyzioterapeutickou stránku.

Ne, vůbec. Když ale jsou fakt zatuhlí a potřebujeme prostě makat, tak zkusím něco udělat, aby vůbec mohli odjet ten trénink. Povolit nějaký trigger pointy, ale to určitě nechci brát jako fyzio, vůbec ne. A upřímně nemám rád ani to “physio fitness”, protože v obojí mi přijde, s prominutím, na hovno. Já zastávám názor - buď jsem silově kondiční trenér, pak mám nějakého fyzioterapeuta a s tím kolaboruju. To je za mě ideální varianta, kdy se prostě věnuji čistě tomu svému a když má ten můj sportovec problém, tak ho pošlu za fyziem, ideálně za nějakým kamarádem. A ten mi zase řekne na čem zapracovat. A to se mi líbí nejvíc. Každý se věnuje tomu svému oboru na sto procent. Ale nejde padesát procent fyzio a padesát procent silový.

A když třeba přijde nějaký zápasník s nějakou zprávou, třeba od fyzio nebo s nějakým vzkazem, tak jsou ty vaše vědomosti už tak daleko, že víte, že “tady mám napsaný, že tyto rotace můžu, když se mu udělá špatně, tak tento cvik nebo trénink přizpůsobím tak a tak”?

Moje vědomosti jsou ještě hodně nízko, to ještě chce tak deset let mít vydřené, v tom jsem furt na začátku. To se vždycky bavíme s Radkem Rosou, trenérem a kolegou z TopAtletu, že je super, že se věnujeme top zápasníkům a top sportovcům, ale že jsme pořád trenérské nuly. A to proti světovým trenérům.

A je čas teda vlastně na to vzdělávání?

Tak musí se vždycky najít, no. Teď třeba za dva týdny letíme právě s kolegou do Polska. Do Polska, bardzo. A tam bude přednášet jeden trenér z Ameriky, který tam přiletí a bude to dvoudenní seminář. Takže snažíme se jezdit hodně na semináře a takhle se vzdělávat. Plus nějaké podcasty nebo knihy, ale přiznám se, že poslední dobou se o to moc nezajímám. Spíš poslouchám podcasty třeba s Hubermanem, nebo se zajímám o jiné věci než jenom o silový trénink.

A sledujete, nebo dá se vlastně i nějakým způsobem posunout tady v tom našem “československém rybníčku” na základě sledování jiných fighterů z jiného gym a jejich kondičních tréninků? Je ještě tady kde brát inspiraci?

Jako určitě. Tady jsou fakt super trenéři v Čechách. Když otevřu Instagram a kouknu se na trénéry třeba, se kterýma se bavím a sleduju je, tak určitě si někdy řeknu “wow, to je dobrý, to mě nenapadlo, to bych zařadil klidně”. Těch cviků a metod je hrozně moc. Pro mě je nejdůležitější faktor zařadit tu danou věc ve správný moment s tím správným člověkem.

Asi dva nejsledovanější zápasníci v tuhle chvíli, které máte pod svými křídly, asi bude Karlos a Matěj Peňáz.

Matěje Peňáze úplně netrénuju, že by ke mně jezdil. Jenom jsem mu pomáhal trošku s plánem. Ale Matěj je takový, já si z něj dělám srandu, že on teď bude fušovat do strength conditioning, kdyby mu nevyšel MMA. Že bude dělat trenéra. Ale Matějovi jsem jen pomáhal trošku upravit ten jeho plán. Jeho baví si psát ten plán sám. On se sám o to zajímá…

Tak jedna věc je bavit a druhá věc je, aby to samozřejmě asi mělo nějaký... Ale vzhledem k tomu, jak on má většinou rychlé fighty, tak je otázka, jestli tam nějaká kondička je potřeba.

Musím říct, že co mi Matěj posílal za plán, tak jsem mu ho jen trošku upravil. Nechtěl jsem mu psát vyloženě úplně nový. Ale snažím se i zohledňovat ten fakt, že toho sportovce musí bavit trošku ten trénink. To není jenom o tom odtrénovat něco a aby ho to nebavilo, ale aby v tom trochu viděl i on vnitřní smysl. A jelikož to Matěje baví, tak jsem si řekl, že si s ním radši zavolám. Možná jsem i zbytečně moc mluvil. A chtěl jsem mu spíš ten plán upravit a obměnit třeba ty cviky za něco jiného a odůvodnit mu to, abych i já viděl na něm, že mu to dává smysl. Ale nejenom mu napsat slepě plán. To mám s Karlosem. Já si myslím, že Karlose to nějak extra, nechci říct, že nezajímá, ale prostě on je jako voják. On přijde, udělá to a jde. Až na ty rotace na kyčel a podobně.

Já jsem tady měla minulý týden Vlado Lengála a ten mi říkal, že Attilu nikdy neviděl v takové formě v jaké je teď. V jaké formě je Karlos?

Asi v dobré formě, já nevím. Vždycky se na tohle někdo zeptá, ale já nevím prostě. Mě se na to vždycky, i když se mnou natáčí třeba OKTAGON, tak se mě ptají, v jaké formě je ten a ten. Asi v dobrý, nevím. Snažíme se, makáme, co to jde. Ten zápasník si musí dát sám ruku na srdce a říct si: “Dal jsem do toho všechno nebo ne, do té přípravy?”

Vy jste Karlose připravoval i před tím prvním zápasem s Attilou?

Ne, ne, ne.

Ještě ne?

Ne, já ho připravuji až na tenhle zápas. Já jsem vůbec jeho první kondičák, kterého kdy měl. Takže ano, když jste se ptala, na tu zodpovědnost, tak ano, tady cítím zodpovědnost. (smích)

Tak jako Odveta století, já na vás nechci tlačit, ale jako… (smích)

Ne, jako...

Možná se potom ten teoretický hejt může částečně lít i na vaši hlavu.

Já to očekávám. Ale chci říct, že vždycky, když se mě někdo zeptá na tu formu, tak já jako... Protože už jsem se setkal s tím, že fakt jsem měl fightera, který byl v top, top formě. Že jsem si říkal: “Wow, tak ten tam přijde a zabije ho.”

A prohrál. Nestalo se to.

A prostě...

Tak tam je určitě víc těch proměnných, že? Ve chvíli, kdy jdou do té klece, tak nevíte, co se v té hlavě děje. Takže mít kondičku a nějak natrénováno je jedna věc, ale pak nastane nějaká souhra okolností v té kleci a vlastně vaše práce přijde vniveč.

Třeba jak Mach teď šel do toho posledního zápasu v UFC, jak ho píchl soupeř do oka asi za osm sekund, tak za mě byl fakt v brutální formě. Že spousta lidí říkalo, jo, jasně, naháže ho a blá, blá, blá. Ten frajer byl určitě dobrý, ale já jsem si říkal, kdyby se mě někdo zeptal, v jaké je formě, tak bych hned odpověděl: “Kámo, v top. V top. Brutální. Velkej, rychlej, dobře nastavenej.” Jezdil prostě do toho Polska, makal, jako fakt byl fokusovaný na ten zápas. To mi přijde fakt super, ale ta příprava může být vždycky lepší. Vždycky.

A jak se potom s těma fighterama pracuje ve chvíli, kdy přijde ta prohra, když předtím tak strašně těžce dřeli? Kdybychom si to mohli vzít na konkrétním příkladě, tak to je Mach, kterému z ničeho nic zrušili UFC smlouvu. Viděl jste tam na něm...

Jako smutek?

Hm, nebo ne, že smutek, ale možná jako...

Tak já jsem ho neviděl od té doby.

Jo, aha.

On, on je teď pryč. Je v Uzbekistánu. Ale volali jsme si. Tak samozřejmě, že ho to mrzí.

A když nějaký zápasník přijde takhle po té prohře, tak jak vlastně dlouho trvá, než se znovu nastartují?

Je to těžký, no. Jako teď si představím, když... když někdo ode mě prohrál a přijde na ten trénink… Třeba teď Dan Škvor sice prohrál s tím Willem Fleury, ale já byl na něj pyšnej. Předvedl hezký výkon. Prohrál s frajerem, který je fakt dobrý. Jako mohl vyhrát Dan, bylo by to nádherný, krásný, snový, úplně top, ještě bych si dal, že jsem trenér šampionů. Ale ten Fleury jednak... je hodně nasypanej, on se tím nijak netají, vyhodili ho z PFLka kvůli tomu. Má tři nebo čtyři nula skóre v PFL. Přišel prostě do OKTAGONU s Danem, který dělá reálně dva, tři roky MMA. Víceméně jako hobby, dělá do toho soukromky, lapy. Jen teď tuhle přípravu fakt makal a méně dělal soukromky, protože má nového sponzora, Goldfingers, Tomáš Ptáček. Za to mu děkuji. A právě, a právě Dan, mohl víc makat.

A bylo to na tom vidět hned?

Jako za mě to bylo vidět, ale Dan zase šel do zápasu se zraněným ramenem.

Teď nastupuje na operaci, pokud se nepletu.

V podstatě nemohl pořádně boxovat. A další věc je ta, že Dan makal, ale dva měsíce. Ten Fleury maká posledních pět let takhle. Takže za mě jako OK vyhrál asi správně ten Fleury. Dává tomu asi víc, tomu sportu. Tak se na to takhle snažím dívat, jo. Ale zase Dan převedl krásný výkon. A myslím si, že mu to dodalo i sebevědomí. Sebevědomí, že zjistil, že má na to se prát s takovýma frajerama. A když bude makat, tak věřím, že si může sáhnout třeba i na ten titul. Takže Dana bych vůbec neodepisoval. Když Dan prostě prohrál tedy s tím Montaňákem, že dostal za minutu něco… To bylo rychlý, no. Prostě jeden úder… Tak co na to člověk má říct.

Vy jste zmínil to nasypání. Tak pokud se nepletu, tak třeba konkrétně OKTAGON vlastně tohle neřeší.

Mhm, no.

No. Možná šlápneme do něčeho, ale… Když víte, že ten váš svěřenec, kterého připravujete, jde proti někomu, kdo sype...

Sorry, I don't understand. Ne, já jako...

Jak se s tímhle dá pracovat? Mělo by se to řešit? Nebo dá se s tím vůbec nějak pracovat? Dá se vůči tomu bránit?

Je to hrozně těžké téma. Já chápu i ten OKTAGON, proč to třeba nemá, tu dopingovku. A tam je toho strašně moc. A není to tak jednoduché jenom říct, že OKTAGON nemá dopingovku. Ale četl jsem i příběhy o té dopingovce v Čechách, jak některým sportovcům úplně zastavili kariéru kvůli blbostem. Nevím. Nechci se k tomu moc vyjadřovat, abych neříkal nějaký blbosti, protože něco málo o tom vím, ale nechci říkat nějaké své názory, který vlastně... No, prostě klasický Dunningův-Krugerův efekt - že bych se vyjadřoval k věcem, kterým nerozumím a myslím si, že o nich něco vím.

Rozumím, ale čistě za vás, tak jak by to jako prostě cítíte: Kontrolovat doping, ano nebo ne?

Ano, určitě ano, rozhodně. Stoprocentně. To je můj pocit, to je za mě správný. Mít dopingovku. Jen je hrozně těžký a vím, že spousta fanoušků řeší to, proč prostě v OKTAGONU není dopingovka… Není to tak jednoduchý, jak si lidi myslí. Dát to tam stojí peníze. Není to tak simple. Fakt je tam toho za mě víc. Byť já samozřejmě jsem za to, aby tam byla, ale… Nechci se k tomu dál jako by vyjadřovat…

A je to něco, co vlastně fighter řeší s tím svým trenérem?

Někteří se mě na to ptají. Jak moc mám sypat? Co mám sypat? Já tomu jednak nerozumím, jenom vím něco málo. Ale prostě je to “jedna bába povídala”...

A musí to být vždycky škodlivé?

Samozřejmě, že jsou třeba nějaké kůry... Ale to je téma, ve kterém prostě vůbec nejsem kompetentní.

Každopádně prostě odkazujete někam jinam. Prostě... Nejste vy ten jako...

Já to řeknu takhle a doufám, že si nenaběhnu. Kdybych já měl začít něco užívat, tak si chci najít ideálně nějakého doktora, který se v tom pohybuje a ví, co přesně… Takhle bych já začal. A ne, že prostě někde v posilovně řekne v šatně tamhle Franta z Horní Dolní, že “hele, kámo, dej si tamhle tohle, tohle, jo, dva gramy týdně a budeš, ty vole, obrovskej”. To vůbec.

No a když teda říkáte, “budeš obrovskej”, tak platí to, že čím je ten zápasník větší, co se svalů týká, tak tím rychleji se unaví?

Asi bych to takhle neřekl. Když se kouknu třeba na Michaela Chandlera v UFC, který teď jde s McGregorem, tak mi úplně nepřijde, že by se nějak o hodně víc unavil. Asi se to tak nedá říct. Spíš bych řekl, že záleží, jak ten sportovec umí pracovat se svalama v tom svém sportu.

Jak moc je důležitá chvála? Jak moc je v rámci tréninku důležité, je správně a i třeba často pochválit? Nebo je to individuální, že tenhle potřebuje víc chvály, tenhle potřebuje, abych na něj křičel…?

Já nad tím takhle vůbec nepřemýšlím. Osobně si myslím, že si to ten trenér jednak vybude zkušenostmi, ale že to musí i cítit. Musí to mít trošku v sobě… To se nedá nastudovat. To člověk musí cítit vnitřně, kdy pochválit a kdy ne. Mně třeba dřív říkali, že nechválím moc, že si musíš jako zasloužit chválu u mě a tak. Protože... Já když trénuji právě ty kluky, ty fightery, tak se často setkávám s tím, že jedeme nějaký, cvik, třeba výpady. A teď se mě zeptá: “Je to dobrý?” A já říkám, no, tak jako... Nevím, no. Nevím, jestli je to dobrý. Hele, já se ptám se tě takhle. Dává to Terka Bledá – je to dobrý? A většinou...

Ale tak... To je zlý. (smích)

Není, to je realita. Prostě tak buď silnější. Jako chválím, ale dívám se na to střízlivě. Vždycky je srovnávám s Terkou, no. (smích)

Zdravíme Terku, taky tady byla. Já jsem se jí ptala, jak moc poslouchá nebo neposlouchá na tréninku. A ona se tady tak jako kroutila na té židli a říkala: “Zeptejte se mého trenéra, já jsem jak děcko”. Tak je Terka jako děcko?

Jo, je.

Takže Terka potřebuje chválit? Nebo naopak potřebuje takovou tu přísnější ruku?

No, Terka potřebuje kafe a něco sladkýho před tréninkem. (smích)

Jako vážně? (smích)

Jako ne, ale tak jako jo. Terka je v tomhle jednoduchá, no. Zdravíme Terku. (smích) Stačí koláč a je dobrá. Sakra, ale teď bude chtít ten koláč pokaždý.

Jo, no. Teď jste si trošku naběhl. (smích) A berete je jako vaše děti? Teda Carlose asi ne, předpokládám.

Jo, to je taky takový děťátko. Největší děťátko je Škvor.

Potřebuje pohladit po tréninku?

Jo, a potřebuje pozornost a tak… To je Dan.

Vypadá to teď tak jako roztomile. Terka potřebuje koláček, Dan je děťátko…

Jo, oni jsou takový, až když přijdu do té klece, tak jsou takový jako přepnutí.

No, protože předtím nedostávají ty koláčky. (smích)

Asi jo. Jsou to takový děti, no. Zrovna mi Terka říkala dneska na tréninku, že až budu mít jednou děti, že jako ona je moje dítě, MMA dítě.

Které tři dovednosti, kdybych se teď rozhodla, že chci nastartovat kariéru fightera, bych měla začít trénovat úplně jako první?

Určitě wrestling. Prostě nejvíc wrestlit.

Ok. A jako k vám, kdybych přišla na trénink, tak co budeme nejvíc hrotit?

Základy.

U vás asi nebudu wrestlit, že jo?

Základy. Základy silového tréninku. To, co jsem říkal na začátku, že prostě projedeme dýchání, úplně basic věci. A na tom budeme pak stavět.

Probíhá po těch zápasech, taková ta “elektronická tužka”?

Ode mě určitě ne.

Ne? Nemá to u vás vlastně asi smysl, co?

Vy jste na začátku říkala, že jsem klíčovým pro fightery v té přípravě, možná tak jako, že držím klíče. Ne. Já paradoxně furt shazuji svojí práci, protože když ke mně třeba přišel Dan Škvor, tak na to si pamatuju doteď. Ten chtěl zlepšit svalovou vytrvalost a že teď najednou prostě bude ve wrestlingu lépe vstávat těm wrestlerům, kteří budou chtít furt házet. Samozřejmě, že to můžeme do určitý míry zlepšit, ale to, co on nejvíc potřeboval, bylo hlavně začít trénovat ty obrany, ten skills, ten trénink toho vstávání a těch obran. To je to, co on nejvíc potřebuje. Ne to, že já s ním pojedu v posilovně něco specifického, to určitě může mít nějaký přínos, ale ten největší přínos bude mít hlavně ten skills trénink. Tak já furt říkám, že ta moje práce je sekundární. Prostě nejdůležitější je ten sport, já to říkám furt dokola, všude to opakuju. Nejdůležitější je ten sport, ten silovej trénink je prostě jenom doplněk k tomu všemu a může napomoc. Samozřejmě zlepšit třeba úder, být silnější v daný pozici, být stabilnější nebo mít třeba zdravější záda a vydržet ten sport, dělat déle. Ale to nejdůležitější, to, proč bude Dan Škvor nebo Terka Bledá lepší zápasník v té kleci, tak je hlavně tím, že budou dělat ten sport. To je to nejdůležitější za mě. Takže proto já furt říkám, že jsem sekundární. Často se mi už i stalo se zápasníkama, že jsem s nimi měl třeba domluvený trénink a oni mi řekli, že mají možnost jít na sparringy nebo třeba na wrestling, tak řeknu: “OK kámo, tak zruším ten trénink a prostě běž radši na ten wrestling, bude to lepší, než když půjdeš ke mně.” Stalo se mi to už dostkrát. Takže já prostě mluvím na rovinu. Honza Malach ke mně jezdil na tréninky z Liberce a prostě měl problémy hlavně s tréninkem té země, on je vždycky postojář, že jo. Doufám, že ho neurazím, že je to vlastně Jan Malacho Kabilov, wrestler. Ne, dělám si srandu. Honzovi jsem prostě po třech, čtyřech trénincích řekl: “Kámo, ty už za mnou nejezdí, ty seš prostě silnej, máš všechno dobrý, radši ten čas investuj do wrestlení, choď wrestlit”. Snažím se s těmi lidmi jednat na rovinu a říct jim to prostě tak, jak to je a ne jenom motat na sebe, abych měl nějaký promo. A možná to je i to, proč se mnou ti lidé pracují, ti fighteři – možná i skrz tu moji upřímnost do té přípravy.

Jak moc je důležité, aby si s vámi člověk lidsky “sedl”? Stačí, když přijme to, že “přijdu, odtrénuji, odejdu”?

U mě určitě si ten člověk musí se mnou sednout. Ale dřív jsem to samozřejmě musel zkousnout. Když nemá člověk tolik klientů a potřebuje peníze, tak musí. Ale teď už mám tolik těch lidí a klientů, že kdyby přišel někdo na trénink, s kým si fakt nerozumím, tak ho asi nemůžu trénovat. Že to prostě nedám.

Už řeknete: “Hele, to prostě nejde”.

Nebo to ten člověk ucítí i ze mě. Já jsem takovej, že dám prostě najevo, že je to třeba debil. Takže se třeba vyhrotíme na tréninku, že mu prostě řeknu, že je idiot a ukončí se trénink. Ale to se mi nestalo dlouho. Naposledy minulý týden… Ne, dělám si srandu.

No a stalo se vám někdy, že před zápasem byly nervy ze strany zápasníka nebo zápasnice a už jste po něčem šel dlouho a jim to lezlo na nervy, tak to bylo takové jako “a ty už jdi taky, Viktore”.

Ne.

U vás je to v pohodě?

Ne, ne, ne. Nebylo. To se mi nikdy nestalo před zápasem. Nikdy s nikým. Já jsem se párkrát vyhrotil s nějakým zápasníkem, že prostě měl debilní kecy na tréninku. A tak jsem mu prostě řekl, že tam jsou dveře a jestli se mu tady nelíbí, tak ať vypadne. Co já si tady budu ještě za skoro nic peněz lámat palici nad tím, že se mu něco nezdá nebo nelíbí. Ať jde klidně k někomu jinému. Nezájem. Ale už se s tím nesetkávám. Je to dobrý, teď jsem fakt spokojený. Když si vzpomenu, jak jsem byl naposledy v nějakým podcastu, tak jsem taky říkal, že jsem spokojený. A všechno má svůj čas. Na všechno je prostě čas.

Kondiční trenér Reinders Gymu a Monster Gymu byl hostem v podcastu Duše bojovníka. Díky moc, Viktore.

Já taky moc děkuji za pozvání.