Istanbulská úmluva je převýchovný pamflet. Hlavní osa je boj mezi muži a ženami, říká senátorka Kovářová

Rozhovor s Danielou Kovářovou

Dobrý den, vítáme vás v pořadu Prostor pro dva. Mým hostem je senátorka, prezidentka Unie rodinných advokátů, spisovatelka a znalkyně piva, bývalá ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fischera, Daniela Kovářová. Danielo, vítám vás a děkuji, že jste přišla.

Dobrý den a děkuji za pozvání.

Senát se dostal do popředí zájmu veřejnosti, protože se odehrála nevídaná bouře ohledně nominace Roberta Fremra na ústavního soudce. Senát ho schválil, posléze ale vyšly najevo některé skutečnosti z jeho předlistopadové minulosti a on sám nominaci stáhl. Dá se to vnímat jako selhání Senátu, který ho poslal dál? Nebo je to selhání pana prezidenta, který ho nominoval, nebo toho slavného poradního panelu, který ho zjevně panu prezidentu doporučil?

Někdy se říká, že Senát je legislativní pojistka. Já jeho roli jako pojistky ale vidím ve vztahu k legislativě. V nominaci na ústavní soudce má Senát nejdůležitější kompetenci, v níž je jeho pravomoc taková, že ji nemůže nikdo přehlasovat - narozdíl od legislativy, kde ho může přehlasovat Poslanecká sněmovna. V těch předchozích případech mě mrzelo, že si Senát nechal tu kompetenci vzít. Jednání v Ústavně-právním výboru a hlasování už u předchozích kandidátů totiž naznačovalo, že i ti dříve nominovaní neprojdou. A pak mezi hlasováním Ústavně-právního výboru a zasedáním pléna - během těch 14 dnů - se stalo cosi, co změnilo atmosféru v Senátě. A protože jiné indicie nemám, tak si to vysvětluji tak, že v senátorských klubech někdo zaklekl na mé kolegy senátory, a pak ti soudci hladce prošli.

Ti kolegové senátoři byli koaliční?

Byly vlastně napříč. To hlasování je tajné, ale ti předchozí soudci dostali 80 až 90 procent z přítomných hlasů. Opravdu chyběly jednotky. Když se pak vrátíme k Robertu Fremrovi, mě ani tak nezajímá to, co se stalo před 30 lety, mě zajímá současné ideové zakotvení kandidátů. A protože jsem právník, tak vím, jak Ústavní soud rozhoduje a jak důležité je, aby byl vyvážený a aby tam nebyly jen levicově a progresivně orientovaní lidé. Ta svůdnost Ústavního soudu je v tom, jak strašně lehce se dá změnit společnost nějakým judikátem. Když chcete něco moderního, nového, tak stačí, když o tom Ústavní soud rozhodne, dá to do odůvodnění a ono to propadne do veřejnosti, do obecného rozhodování. Takže mě zajímá ideové ukotvení a vidím tam samé kandidáty spíš moderního, progresivního ladění a chybí mi tam ti konzervativní. Podle mě Senát zafungoval, a to, že někteří moji kolegové se nejprve nahlas drali a debatovali ve prospěch Roberta Fremra a hned o dva dny později v neprospěch, to je pak otázka na ně a měl byste ji položit jim – jak je možné, že jsou schopni na obrtlíku otočit.

Miloš Zeman tvrdil, že měl informace o Robertu Fremrovi několik let. Já si nedovedu představit, že v naší zemi, kde se ví úplně všechno, ty informace Senát neměl.

Já jsem je měla. A zejména lidé živící se justicí a právníci je samozřejmě také měli celou dobu, takže u mě není žádný z těch kandidátů nepopsaný list papíru a můj názor se na ně nemění.

Vy říkáte, že máte obavy z obsazení Ústavního soudu jednobarevně, dejme tomu nějak levicově, liberálně. To, co zaznělo poté, co odstoupil pan Robert Fremr, ale nevyvolává velkou naději na to, že Ústavní soud bude vyvážený nějakými konzervativními soudci.

Naději to nevyvolává, proto pořád kladu panu prezidentovi otázky, abych ho přiměla k zamyšlení nad tím, že by všechny skupiny obyvatel měly být zastoupeny. Aby mu došlo, jak riskantní operace by byla, kdyby Ústavní soud byl jednobarevný. Pro mě je naprosto nepředstavitelné, už z hlediska slušnosti, aby panel, v němž sedí maminka jednoho kandidáta, navrhl za kandidáta jejího syna, byť by měl úžasné kvality.

Dokonce jsem po skončení této kauzy zaznamenal názor, že se ukázala zbytečnost Senátu jako takového – měl sehrát demokratickou pojistku a v té roli selhal.

Já mám možná opačný názor. Můžeme se na to dívat i z jiné stránky, kdyby všichni senátoři byli ten den v práci a hlasovali, tak by to hlasování dopadlo jinak, protože on prošel o pouhé dva hlasy a to tedy, musím říct, žádná velká podpora v kandidatuře není.

Ve Sněmovně je návrh zákona, tzv. “rodina pro každého” a městem pochodují zástupy lidí, kteří žádají manželství pro všechny. Jak dlouho podle vás přežije tradiční rodina?

Rodinnému právu a rodině se věnuji pětatřicet let. Za tu dobu vidím a vnímám, že typy rodin a způsoby toho, jak se dávají lidé dohromady, jak se mají rádi, párují, pořizují si děti, rozcházejí - to je nepřeberná šíře různých možností. Dnes žijeme naštěstí v době, kdy může žít kdokoliv s kýmkoliv, ale navzdory veškeré umělé inteligenci a technologiím se nepodařilo stvořit dítě jinak, než za pomoci jednoho muže a jedné ženy. A tak to bude i do budoucna. Vidíme i na statistikách, že naprostá většina lidí v České republice sní o tom, že založí tradiční rodinu – jeden muž, jedna žena a děti. Většina lidí sní i o tom, že si toho svého vysněného partnera vezme za manžela nebo za manželku a zůstane s ním po celý život. Statistiky manželství a sňatků jdou nahoru. A to, že se to polovině těch lidí nepodaří ještě neznamená, že o tom ostatní nesní. Řada těch, co se rozvedou, se berou podruhé, potřetí, zkoušejí to. Je to důležitý symbol a ze statistik narušených dětí i dospělých víme, že stálost výchovného prostředí je zásadní pro to, jak se dítě bude vyvíjet. A my všichni jsme vyšli z rodiny, která nás formuje, i když se nám to nelíbí. Opakujeme to, co jsme viděli v dětství. A aktivisté, kteří do toho kopou a nelíbí se jim to, tak většinou hájí své zájmy a ne zájmy lidí, za které bojují. No a pak do toho vstupuje ještě stát. Náš stát, naše vláda, se ještě nerozhodla, koho bude chránit a koho bude podporovat, tak podporuje všechny. A obětí jsou pak rodiny, protože je velmi jednoduché říct “mně se tenhle vztah nepovedl, já jdu od válu, já se rozvedu nebo rozejdu”. Právě proto, že lidé moc nepřemýšlejí o tom, jestli jim o samotě nebude hůř nebo jak se o sebe postarají. Dnes na vás ze všech časopisů křičí “máš právo být šťastný, máš právo se rozhodnout, on ti nebude nic nařizovat, ona tě nebude omezovat”. A to soužití dvou lidí, jak dobře víme, není lehké. Takže nejde říkat “manželství je lehká věc”. Ne, je to svízelné. Proto je třeba vyzdvihovat ty, kdo to dokázali, naše rodiče a předky, kteří spolu dokázali žít v dobrém i ve zlém.

To, že muž a muž nebo žena a žena nemohou být manželé v tom pravém významu slova není diskriminace? Neupíráme jim jejich práva? Čím by byla rodina ohrožena?

Klidně může být svazek muže a muže a ženy a ženy. Já jsem už před mnoha lety připravila pro poslance Patrika Nachera návrh novely zákona o registrovaném partnerství, kterým se zrovnoprávnily svazky stejnopohlavních párů. Ten tehdy nebyl přijat, ale může se s ním klidně pracovat. Rozšíření manželství i na stejnopohlavní manželství, ale udělat nejde už kvůli tomu, že s manželstvím se pojí mateřství, otcovství a práva dětí. A my si musíme uvědomit, že manželství není právo, ale jistá výsada, kterou stát uděluje. Pokud tu výsadu chtějí i ostatní dvojice, tak dnešní právo říká, že svazek manželství je tady proto, aby ti dva vychovali děti. A ty děti z toho neodbouráme. Takže ono by se muselo změnit mnohem víc než pár paragrafů, které teď leží ve sněmovně.

Děti jsou vystavovány jistému ideologickému tlaku. Zaznamenal jsem, že jste proti tomu protestovala na sociálních sítích a upozornila jste na příklady ze zahraničí, kde už ve školách jsou děti “vychovávány” neziskovými organizacemi k tomu, aby si volily své pohlaví - a rodina v tom nehraje prakticky žádnou roli. My jsme naštěstí v tomto ještě pozadu, ale hrozí to nebezpečí i u nás?

To nebezpečí hrozí z několika směrů. Za prvé sledujeme ten trend snahy státu zasahovat do výchovy dětí. Stát si osobuje čím dál tím větší prostor. Už nejde o to efektivně rozdělovat naše daně a zajišťovat bezpečnost, soudnictví, armádu, možná zdravotnictví a školství, ale vidíme snahu zasahovat víc a víc do soukromé sféry. Stát začíná říkat, co máme jíst, co máme pít, negativně spotřební daní říká “tohle nejezte, tohle nedělejte” a jsou to takové paradoxy – na jedné straně velmi hlídáme, aby se zdaňoval alkohol a cigarety, spějeme k tomu, že budou povinné bezpečnostní vesty, helmy na kola… A přitom nám nevadí, že v jiných sférách života dovolujeme, dokonce stát podporuje, když si dva boxeři rozbíjí “ciferník” a teče krev. Anebo podporuje vrcholový sport, který je všechno jiné než zdravý způsob života. Ale zpět k té rodině a k těm dětem – ten druhý argument je Istanbulská úmluva a ty příklady, které jste zmiňoval, ty byly z Německa. Tam se po ratifikaci Istanbulské úmluvy začalo dětem v mateřských školách tvrdit, že je jejich gender fluidní a že si mohou vybrat, jestli jsou v pondělí holčička nebo v úterý chlapeček. A to je v přímém rozporu s tím, co víme o vývojové psychologii dítěte. Dítě, zejména malé, potřebuje hranice, stálost a jistotu. Adolescence není lehký věk, nevěděli jsme si rady sami se sebou a hranice a pevná pravidla pomáhají. Zatímco dnes je trend všechna ta pravidla bořit a hlavně, aby to děťátko nemělo žádné povinnosti, aby nikdo neovlivňoval jeho život. A to je samozřejmě úplně nesmyslné a je to i důvod, proč jsem proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, protože ona se na jednu stranu tváří jako dobro, které zabrání týrání žen a domácímu násilí, ale ve skutečnosti se tam o domácím násilí mluví asi ve třetině článku a ve zbytku je to právě ta genderová převýchova společnosti. Tou úmluvou jako hlavní osa prochází třídní boj mezi muži a ženami. Muži tady nejsou proto, že je máme rádi a tvoří polovinu a nezbytnou součást tohoto světa a života, ale podle Istanbulské úmluvy jsou muži ti zlí, kteří bijí ženy, protože jsou ženami. Je to virtuální téma, které dělají média a neziskovky. V té Istanbulské úmluvě se v originále objevuje víc než dvacetkrát slovo gender a jakmile by byla přijata, tak se obávám, že to, co nastalo v Německu a propadlo až do těch mateřských škol, tak se stane i u nás. Když ji pak čtete pozorně, tak se stát, který ji ratifikuje, zavazuje, že provede rozsáhlé společenské změny na všech úrovních: ve sportu, v zájmové činnosti na školách, ve všech možných spolcích, že bude vést výukové programy směrem k mužům, aby se k ženám začali chovat lépe. A to je všechno úplně postavené na hlavu. Takový pamflet nepotřebujeme, je škodlivý a pevně doufám, že Senát ani Poslanecká sněmovna je neodsouhlasí. Mimochodem příští týden ve středu proběhne na půdě Senátu tisková konference k Istanbulské úmluvě a tam celá skupina asi dvaceti pěti senátorů vyhlásí, proč nebude pro úmluvu hlasovat.

Co kdyby byla Istanbulská úmluva schválena a například do školy, kam chodí můj malý syn, by naběhla nějaká neziskovka a začala vykládat ty nesmysly, o kterých jsme se bavili. Školní docházka je povinná a já nemůžu neposlat dítě do školy. Vy jste advokátka, dá se tomu nějak bránit?

Dnes by se tomu bránit dalo, protože školské předpisy zakazují neziskovkám provádět politickou činnost ve škole. Ale pokud bude schválena ratifikovaná Istanbulská úmluva, tak se bojím, že to nepůjde. Řada neziskovek na to čeká, aby si dosáhla na granty, na podpory, na peníze a když Istanbulskou úmluvu obě komory ratifikují, tak proti tomu žádná obrana nebude. Muži budou dostávat na frak a děti budou vychovávány. V lepším případě, kdybych chtěla být bytostný optimista, tak bych řekla, že stát bude odvážný, peníze nedá a nebudou lidi, kteří by to dělali zadarmo. Ale obávám se, že v okamžiku, kdy Istanbulskou úmluvu ratifikujeme, tak tam jsou tak jasné převychovávající pokyny, že dříve nebo později to začne někdo vymáhat u soudu. A bude-li Ústavní soud tak progresivní, jak teď vypadají nominace, tak dříve nebo později tady bude nějaký judikát a projeví se to v praxi. Ale ne na počtech týraných žen a domácího násilí - to se nedá spočítat a nevím o žádné zahraniční zemi, která by ratifikovala Istanbulskou úmluvu a zlepšilo se tam prostředí pro ženy. Takže, jestli vám mohu nějak poradit, zapůsobte na svého poslance a na svého senátora, aby tu úmluvu smetli ze stolu. Obávám se ale, že si moc nepomůžeme, protože tu úmluvu ratifikovala EU jako celek a připravuje se návrh směrnice proti domácímu násilí a týrání žen, která obsahuje většinu ustanovení, která jsou i v Istanbulské úmluvě. Někdy mám pocit, že držíme dveře a bojujeme o každý centimetr válečné země a je jenom otázka času, než ti útočníci ty dveře vyvalí.

Vy naplňujete své předvolební heslo “budeme bránit normální svět” od toho v uvozovkách nenormálního světa. Za to schytáváte hodně agrese a nenávisti, což vidím na sociálních sítích i v politické debatě. Jak se tomu vnitřně bráníte?

Sociální sítě jsou pro mě jen nástroj, abych dala světu a svým voličům vědět o svých ideích a názorech. Vidím, co se na sociálních sítích děje, ale zvykla jsem si na to, že tam většinou machrují lidé se zraněným egem nebo různí grafomanové a někdy uvažuji o jejich psychické rovnováze. Mám na svém Facebooku několik “oblíbenců”, kteří, ať napíšu cokoliv o jakékoliv problematice - ať to je pozitivní, neutrální, chválivé, ať tam dám jakoukoliv fotku - tak vždy mají plná ústa nenávisti. Negativum těchto útoků je v tom, že řada přátel už nekomentuje mé příspěvky na Facebooku, protože se ti nenávistníci přelijí na jejich profil. Tím se dostáváme ke kultivaci veřejného prostoru a svobodě slova, ale myslím, že nástroj není přijmout nějakou regulaci “jak snížit nenávist”. Je to hloupost. Nenávist je emoce, ta se snížit nedá, je v každém z nás a každý z nás ji nějakým způsobem prožívá. Ale myslím, že cesta je v kultivaci veřejného prostoru a v tom tu veřejnou diskusi připustit. Už od covidu zaznamenáváme, že diskuse o palčivých otázkách není umožněna, že jsou jenom dva póly. Jsi pro – pak je to všechno v pořádku, nebo jsi proti – jsi popírač. Když vyznáváš ten správný názor, tak můžeš do České televize a do mainstreamových médií. Když ho nevyznáváš, tak jsi chcimír, rusofil, placen Putinem, popírač, máš pusu bez zubů a nevím co všechno. To mi připadá strašné. Ale jde to z vrchu a je úkolem politiků, aby spíš připouštěli jiné názory a debatovali o nich, než aby je kritizovali a zakazovali.

Vy jste pořádala seminář na půdě Senátu o svobodě slova. Jak jsme na tom se svobodou slova poté, co Michal Klíma již není zmocněncem pro média?

Ono to může vypadat tak, že jsme na tom dobře, když tohle nebezpečí pominulo, ale já si to nemyslím. Jedna věc je tlak na svobodu slova shora, ze strany zákonodárců a vlády, ale mnohem horší je to, co se děje zespodu. Dříve, v těch třeba 50. letech a v době studené války, to bylo jednodušší, protože byl nějaký tiskový zákon, byly normy, které říkaly, co se může publikovat. Dnes je to horší v tom, že stát si platí neziskovky a různé hlídače, kteří hlídají “svobodu slova státu” a zveřejňují nesmysly. Z našich daní stát platí instituci a skupiny lidí, kteří bijí, ubližují konkurenci a znevažují ji. Je to koneckonců vidět i na sociálních sítích. Řada těch útoků je vedena z různých anonymních účtů a nedá se zjistit, jestli za nimi jsou fyzické osoby jako jednotlivci nebo nějaké organizované skupiny. Každý den slyším o člověku, který byl kvůli jinému názoru vyhozen z práce. Vidíme ze zahraničí, že se tam vypovídají smlouvy na bankovní účty, ruší se facebookové účty. Jedno nakladatelství, které mi léta vydávalo knihy, mi odmítlo vydat knihu, kterou jsem teď napsala. Ta kniha se jmenuje Rodinu si nevybereš. Jsou to úsměvné příběhy od mých příbuzných ve stylu Vejce a já od Betty MacDonaldové. To nakladatelství řeklo, že kvůli mým názorům na klima a gender tu knihu nevydají. Takže ten progresivismus a podpora jediného správného názoru tady prorůstá. Když jsem teď šla sem za vámi do rádia, tak mi přišla zpráva z ČTK, že Praha zrušila koncert světoznámé operní pěvkyně Netrebko – to je přece klasický příklad tlaku na svobodu slova. Když vyjedu na venkov, tak mi lidé říkají: “Já už se bojím někde něco říct, bojím se napsat komentář, aby se to neobrátilo proti mně.”

Vy jste zvítězila ve volbách na Plzeňsku. Objížděla jste i malé obce, malá města a opravdu jste si to odpracovala. Jste pořád v kontaktu s tím “venkovem” a je vážně tak jiný, než ta “pražská kavárna”?

Je úplně jiný a musím říct, že ho miluji. Praha je práce, je to náročné, musím být soustředěná, vážná a práce se senátními materiály je prostě náročná. O víkendu si vyjíždím někam na vesnice, kde se konají sousedská setkání, setkání rodáků, fotbal a vidím, že tam žijí lidé postaru. Tam je ten život normální. Vždy získám další síly a moc se mi tam líbí. Děkuji vám, milí voliči, že zůstáváte stejní a normální.

Já jsem vás na začátku uvedl i jako spisovatelku a vy jste zmínila novou knihu, kterou jste napsala s kolegou Ladislavem Jaklem. Je to kniha o pivu, velmi tedy fundovaná, musím říct. Zůstala vám ta vášeň pro pivo? Chodíte na pivo s voliči na venkově?

Chodím, velmi ráda, kampaň jsem měla po hospodách, takže tam se moc ráda vracím. Ale nejsem žádný expert, jenom mám pivo velmi ráda. S Láďou teď píšeme druhé vydání, které doplníme, očistíme a zaktualizujeme, takže na to se mohou čtenáři těšit. A ještě chci dodat, že v mém senátním obvodě je sedm minipivovarů, které vyrábí výborná piva a moc jim držím palce, aby se udrželi a aby se pivo dál pilo.

Doufáme, že i přes vládní balíček se dál vyplatí vyrábět a že budeme na pivo mít ještě peníze.

Pevně doufám, že ano a chci bojovat za zrovnoprávnění minimálně tím, že z tichých vín by se také měla platit spotřební daň.

Tak to mám spoustu přátel, kteří by s vámi nesouhlasili, ale bylo by to na další hodinu až dvě povídání. A s tímto odlehčeným závěrem bych chtěl poděkovat paní senátorce Daniele Kovářové za to, že přišla a že se podělila o své životní a politické postoje. Držím palce, aby ten normální svět přežil s vámi. Děkuji.

Děkuji za pozvání. Myslím si, že v mém senátním obvodě budou zbytky normálního světa přežívat ještě hodně dlouho a vidím, že i my dva si ještě máme hodně co říct.